Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Babička zemřela. Náhle... Stejně náhle, jako před pěti lety táta. Bez varování, jen tak. Jednoho pátečního odpoledne se to prostě stalo. Pár dní v nemocnici a konec.

Fascinuje mě, jak jen může být taková významná událost prosta sebemenších příprav, bez náznaku mimořádnosti. Často v domácí obuvi, ve všedních šatech... Nakoupené jídlo v lednici zůstalo na stejném místě, kam ho uložila, když ho z obchodu přinesla a vybalila z tašky. Právě v tom určitém regále, vedle krabice mléka a otevřené marmelády.... Ještě ani nevypršela doba trvanlivosti... Ale babička už tady není... Už ho nebude jíst.

Pyžamo složené pod peřinou v ložnici jako obvykle, ručník na sušáku v koupelně, na toaletce krém, v němž ještě ráno přibyl čerstvý otisk jejího prstu... Ještě neumyté nádobí po obědě, na plotně hrnce... Připadá mi nepatřičné, že člověk vše zanechá tak, jak to ještě před chvílí používal. Přitom jsou mnohem méně významné události v životě, než je smrt, které nás mají k tomu, abychom uklidili byt, svátečně se oblékli, vynesli smetí, svlékli postele, uzavřeli vodu... Například dovolená nebo odchod do práce, aby až se vrátíme, bylo vše přichystané k upotřebení nově. Ale smrt vždy zastihne člověka tak náhle, že své věci nestihne dát do pořádku. Přirozené, ale zdá se mi to tak nějak málo obřadné.

Byla jsem za ní zhruba před týdnem na návštěvě. Uvařila oběd, jaký jsem u ní ještě nikdy nejedla - těstoviny s masem a smetanovo sýrovou omáčkou a polévku s knedlíčky. Přitom vždycky dělala šunkofleky nebo kuřecí stehno s těstovinami a polévku z mléka... Po obědě jsme si uvařily čaj, šly do obýváku a ona mi přinesla ze špajzu štrůdl. Povídaly jsme si, smály se, vyprávěla, jak ještě na škole hrála malou roli v divadelním představení...

"Už musím jít, babi," zvedla jsem se. V předsíni jsme ještě mluvily, ukazovala mi svou kabelku, zkoušela si ji přede mnou. Rozloučily jsme se obvyklým tak ahoj... Daly jsme si pusu a než jsem sešla schody do přízemí, ještě jsme si zamávaly. Dělaly jsme to tak pokaždé. Nebylo to vůbec výjimečné. "Tak ahoj, Zuzko a přijď zase někdy!" "Jo jo, tak ahoj, babi..." A bylo to přitom naposledy.

Každý den zapaluji na okně tátovi svíčku. Teď už tu hoří dvě.

"Pozdravuj ho tam nahoře, babi, jo?"

Stýská se mi.

Jsme bílé a máme květy.
Rozkládáme se líně a něžně,
neboť rády vychládáme pomalu.
Pomalu.
Před námi celý den, za námi noc.
Hřály jsme v nohách a mazlily se
na břiše.
Objímaly vlahá ramena.
Opisovaly křivky nádechů a výdechů,
bezpočet obratů a poloh.
Bezpočet neznatelných mrknutí.
A všechno bylo pod námi.
Tak samozřejmé, jako vráska v koutku úst,
jako mávnutí na rozloučenou.
Navrch jsme zůstaly ledově chladné.
Nehybné a vážné.
Splývavé jako závěsy v okně,
jako prameny vlasů nad klíční kostí.
My jsme čekaly.
V nekonečné tmě, kterou jen občas
rozčísly záblesky reflektorů z projíždějících aut.
Na stropě a na zdech. Pak zhasly.
A my si přály světlo.
A měly jsme sny.
Snily jsme o rozsvícených lampičkách,
o létání, o vlnách a o peří.
Toužily jsme se vysvléknout, osvobodit!
Slyšely jsme samy sebe.
Šustění mezi nádechy.
Měkké škrábání řas.
Těžkopádné trpělivé ticho.
Pak konečně přišlo světlo.
Nejdřív jen nahlédlo zpoza parapetu.
Osvítilo hodiny na nočním stolku
a skrylo se za okenním rámem.
A pak náhle vytrysklo slunce!
Zbarvilo nebe do modra a rozdrnčelo budík.
Něco se pohnulo. Budík ztichl.
Rozespalé nohy se vysmekly,
vklouzly do bačkor
a nejistou chůzí opustily naše
společné sdílení.
Zůstaly jsme samotné.
Zavoněla káva.
Ráno s konečnou platností nastalo.
Rozhlédly jsme se po sobě.
Jsme bílé a máme květy.
Rozkládáme se líně a něžně,
neboť rády vychládáme pomalu.
Zůstaneme rozestlané celý den.

(Věnováno Adrianě 29.7.2010)

Já to nechtěla, ale situace si vynutila, že jsem navzdory svému přesvědčení a dobrým zásadám musela  udělat menší vylomeninu. Na parkovišti před domem, kde jsem dřív bydlela, bývá často plno. Auta stojí narovnána jedno vedle druhého bez možnosti vtěstat se mezi ně, už zhruba od 17ti hodin. Je docela štěstí, když se vám podaří zahlédnout řidiče, který právě odjíždí, a zaparkovat na jeho místě. Mně se to podařilo. Zaparkovala jsem až úplně na tom nejposlednějším místě v rohu parkoviště, tam, kde obrubník se s druhým obrubníkem sbíhá v pravý úhel, a kde už z pravé strany sousedíte pouze s trávníkem. Na tomto obdélníkovém parkovišti se parkuje po obou stranách vždy kolmo. Žádné šikmé ani podélné stání. Pěkně z jedné i z druhé strany kolmo, tak, aby vprostřed byla prázdná ulička na pohodlné vyjíždění. I vyšla jsem si bezstarostně po schodech do šestého patra na návštěvu k mamince a strávila tam příjemnou hodinku a půl. V osm hodin jsem stejně bezstarostně kráčela zpět ke svému, tak šťastně zaparkovanému vozu. Jenomže... Když jsem přišla blíž, již jsem nebyla toliko bez starosti, nýbrž mne lehce zamrazilo při pohledu na dodávku, která byla v té vyjížděcí uličce zaparkována přesně za mnou tak, abych nemohla v žádném případě opustit stanoviště! Pravda, mezi mnou a dodávkou vznikla asi tak dvoumetrová mezera, avšak obrubník ze dvou stran a auto vedle mne mi nedovolovalo uskutečnit náročný (pro mne velice náročný) manévr, abych z uvěznění vyvázla se ctí. Pokud vůbec se dal takový manévr uskutečnit! Mrzutě jsem vystoupila z vozu a rozhlédla se po opuštěném parkovišti v marné naději, že snad někde zahlédnu drzého majitele oné dodávky. Nezahlédla. Rychle jsem zvážila možnosti (byly pouze dvě - odejít po svých, a nebo uskutečnit menší rallye) a rozhodla se pro rallye. Nastartovala jsem motor a zařadila zpátečku. Couvla jsem co to šlo, a pak na jedničku s mírným rozjezdem vyjela na obrubník a trávník před parkoviště. Terén se mírně svažuje k chodníku, silnici a především přechodu pro chodce. Přejela jsem trávník, sjela malý svah, pár metrů přes chodník a octla jsem se přímo na přechodu pro chodce. Pochopitelně jsem se rozhlédla. Nic nejelo...

Svobodu Tibetu!!!