Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Jsme bílé a máme květy.
Rozkládáme se líně a něžně,
neboť rády vychládáme pomalu.
Pomalu.
Před námi celý den, za námi noc.
Hřály jsme v nohách a mazlily se
na břiše.
Objímaly vlahá ramena.
Opisovaly křivky nádechů a výdechů,
bezpočet obratů a poloh.
Bezpočet neznatelných mrknutí.
A všechno bylo pod námi.
Tak samozřejmé, jako vráska v koutku úst,
jako mávnutí na rozloučenou.
Navrch jsme zůstaly ledově chladné.
Nehybné a vážné.
Splývavé jako závěsy v okně,
jako prameny vlasů nad klíční kostí.
My jsme čekaly.
V nekonečné tmě, kterou jen občas
rozčísly záblesky reflektorů z projíždějících aut.
Na stropě a na zdech. Pak zhasly.
A my si přály světlo.
A měly jsme sny.
Snily jsme o rozsvícených lampičkách,
o létání, o vlnách a o peří.
Toužily jsme se vysvléknout, osvobodit!
Slyšely jsme samy sebe.
Šustění mezi nádechy.
Měkké škrábání řas.
Těžkopádné trpělivé ticho.
Pak konečně přišlo světlo.
Nejdřív jen nahlédlo zpoza parapetu.
Osvítilo hodiny na nočním stolku
a skrylo se za okenním rámem.
A pak náhle vytrysklo slunce!
Zbarvilo nebe do modra a rozdrnčelo budík.
Něco se pohnulo. Budík ztichl.
Rozespalé nohy se vysmekly,
vklouzly do bačkor
a nejistou chůzí opustily naše
společné sdílení.
Zůstaly jsme samotné.
Zavoněla káva.
Ráno s konečnou platností nastalo.
Rozhlédly jsme se po sobě.
Jsme bílé a máme květy.
Rozkládáme se líně a něžně,
neboť rády vychládáme pomalu.
Zůstaneme rozestlané celý den.

(Věnováno Adrianě 29.7.2010)

Já to nechtěla, ale situace si vynutila, že jsem navzdory svému přesvědčení a dobrým zásadám musela  udělat menší vylomeninu. Na parkovišti před domem, kde jsem dřív bydlela, bývá často plno. Auta stojí narovnána jedno vedle druhého bez možnosti vtěstat se mezi ně, už zhruba od 17ti hodin. Je docela štěstí, když se vám podaří zahlédnout řidiče, který právě odjíždí, a zaparkovat na jeho místě. Mně se to podařilo. Zaparkovala jsem až úplně na tom nejposlednějším místě v rohu parkoviště, tam, kde obrubník se s druhým obrubníkem sbíhá v pravý úhel, a kde už z pravé strany sousedíte pouze s trávníkem. Na tomto obdélníkovém parkovišti se parkuje po obou stranách vždy kolmo. Žádné šikmé ani podélné stání. Pěkně z jedné i z druhé strany kolmo, tak, aby vprostřed byla prázdná ulička na pohodlné vyjíždění. I vyšla jsem si bezstarostně po schodech do šestého patra na návštěvu k mamince a strávila tam příjemnou hodinku a půl. V osm hodin jsem stejně bezstarostně kráčela zpět ke svému, tak šťastně zaparkovanému vozu. Jenomže... Když jsem přišla blíž, již jsem nebyla toliko bez starosti, nýbrž mne lehce zamrazilo při pohledu na dodávku, která byla v té vyjížděcí uličce zaparkována přesně za mnou tak, abych nemohla v žádném případě opustit stanoviště! Pravda, mezi mnou a dodávkou vznikla asi tak dvoumetrová mezera, avšak obrubník ze dvou stran a auto vedle mne mi nedovolovalo uskutečnit náročný (pro mne velice náročný) manévr, abych z uvěznění vyvázla se ctí. Pokud vůbec se dal takový manévr uskutečnit! Mrzutě jsem vystoupila z vozu a rozhlédla se po opuštěném parkovišti v marné naději, že snad někde zahlédnu drzého majitele oné dodávky. Nezahlédla. Rychle jsem zvážila možnosti (byly pouze dvě - odejít po svých, a nebo uskutečnit menší rallye) a rozhodla se pro rallye. Nastartovala jsem motor a zařadila zpátečku. Couvla jsem co to šlo, a pak na jedničku s mírným rozjezdem vyjela na obrubník a trávník před parkoviště. Terén se mírně svažuje k chodníku, silnici a především přechodu pro chodce. Přejela jsem trávník, sjela malý svah, pár metrů přes chodník a octla jsem se přímo na přechodu pro chodce. Pochopitelně jsem se rozhlédla. Nic nejelo...

Svobodu Tibetu!!!

Olympiáda 2010 mě vlastně, abych tak řekla, vůbec nezajímá. Má pro mě stejnou váhu jako třeba Miss World. Nedokážu se radovat z medailí a to, že někdo zvládne jet nebo letět nebo skočit víc než ostatní, pro mne nemá nic společného s vlastenectvím a národní hrdostí. A se světovým mírem to, myslím, taky už moc nesouvisí... Je to osobní úspěch jednoho sportovce, nemá to žádný význam pro lidstvo. Po Kateřině Neumannové dneska už neštěkne pes a jak se tehdy ronily slzy...

Zuza byla na plese. Koupila si krásné zelené punčocháče, které k jejímu velkému zklamání končí těsně pod koleny. Co je tohle za svět?! Oblékla si tedy červené a všechny nachystané zelené doplňky zaměnila za vínové, které ovšem musela bleskurychle vyrobit těsně před odchodem. Než navlékla korále, samozřejmě se jí rozsypaly po podlaze. Uzel na Jakubově kravatě zvládla na druhý pokus! Líčení absolvuje maximálně pětkrát do roka (jeden ples, jedna slavnostní večeře, předávání cen nejlepšímu zaměstnanci roku, premiéra v divadle a představení pro školy) a vždycky je sama překvapená, že z toho nakonec vyleze jako vítěz! Na všechno máme dost času, ples začíná až v osm. Ve třičtvrtě na devět vítězoslavně podáváme kabáty a mé kozačky usměvavé šatnářce. Na třech z pěti lístků do tomboly máme razítko! Jupí! Hrníček s pokličkou (kdo ho chce?), poukázku do fitnesu na posilovací stroje K2 (to bude nějaký omyl ne?), polodrahokam dle vlastního výběru (volím tygři oko - je krásně měnivé) a mřížkovaný koláč (od deváté do desáté, než tombolu rozdali, jsme se na něj byli několikrát mlsně podívat). Chlebíček, dortíček, aperitiv, aperitiv, voda, aperitiv a bramborové chipsy. Neustálé potkávání a zdravení se, chválení šatů i účesů a všude samé úsměvy. Ples, to je přehlídka nejrůznějších úsměvů a tanečních stylů. Jakub zásadně netančí, tudíž ani já netančím, ale je nanejvýš zábavné a milé pozorovat taneční kreace ostatních plesajících. Došla jsem k závěru, že v oblecích a róbách, ač zdá se to být k nevíře, je možno se odvázat stejně kreativně a pohybově neúsporně, jako například v elasťácích. Nikdo se nedal omezit ani střihem svých šatů, ani mnžstvím vypitých sklenic, snědených chlebíčků a dortíků. Neúnavnost, s jakou vydrží na parketu zejména starší generace účastníků, mne v dobrém slova smyslu utvrdila o tom, že stěžování si na bolestivé klouby a choulostivý žaludek je do jisté míry spíše záležitostí stereotypu než skutečného tělesného "rozpadu." Kolem jedné jsme ve velmi příjemném rozpoložení prostory divadla opustili a vydali se domů potemnělou, ledově ztichlou ulicí.

PS: Na obrázku jsou korále, které se sice plesu nezúčastnily, ale svou pestrostí a rozvolněností jeho atmosféru tak nějak vystihují...

Kdyby se vám líbily, můžete je mít...