Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Jednoho nedělního dopoledne, krátce před odchodem do divadla na zkoušku ochotnického představení jsem se čistě z dlouhé chvíle rozhodla definitivně a jednou provždy dotáhnout vodovodní baterii. Ne že by kapala, ale při každé manipulaci s ní se vždy o trochu pootočí. Leze mi to na nervy. Nikdy jsem to nedělala. Jakub také ne, ale když to zkoušel, po urputné čtvrthodince marného snažení prohlásil, že: "To prostě víc nejde, no." Vyprokována stále se zvětšujícími výkyvy baterie, dost možná i zdánlivou neřešitelností problému jsem se rozhodla jednat na vlastní pěst a baterii se pokusit dotáhnout sama. Vzala jsem kleště zvané sikovky, otevřela dvířka skříňky pod dřezem a po zádech zalezla dovnitř. Nebylo to nic příjemného. Kdo jste již ve dřezové skříňce byl, jistě mi dáte zapravdu. Rozhodně nic pro klaustrofobiky. Prostor nad hlavou zabírá dřezové dno, což působí dost stísňujícím dojmem, nemluvě o tom, že vymezených 80 cm je pro dospělého člověka stále ještě dost málo, zvláště když se dovnitř leze po zádech. Po chvilce vrtění jsem se dostala do správné polohy a mohla započít s montováním. Utahovací matku jsem našla snadno. V duchu jsem si gratulovala. Leč vanička dřezu nad hlavou způsobila, že se kleště za žádných okolností nemohly k matičce dostatečně přiblížit, aby ji dotáhly. To už mě bolely ruce i záda a taky trochu hlava od toho tvrdého ležení. Vysoukala jsem se tedy ze skříňky a uvažovala o dalším postupu. Klíč! Rozhodla jsem zkusit to utáhnout klíčem. I tento jsem nalezla snadno, takže jsem se znovu vnořila po zádech do skříňky a pokusila se utáhnout matku jednou provždy. Ani klíč však nebyl bezproblémový. V prvé řadě byl malý. Zase jsem tedy skříňku opustila a vzala si pro jistotu na pomoc hned několikero velikostí klíčů. Poté co jsem se opět zasunula dovnitř a ve stále se stupňujícím nepohodlí, již mírně nervózní, začala zvolna matkou otáčet, na chvilku se mi zazdálo, že jsem přece jenom šikovná. Otlačená hlava se ale hlásila o svá práva. Silou vůle jsem se tlak v zátylku snažila ignorovat, leč jiná zrada způsobila, že jsem nedobrovolně musela skříňku opustit opět - napadaly mi do očí jakési piliny. Podrážděná a slzící jsem snad posté opustila skříňku a utěrkou si osušila oči. Vydýchala jsem vzmáhající se zuřivost, popadla podsedák ze židle, položila jej na dno skříňky, abych alespoň tomu příšernému tlaku do hlavy učinila přítrž a vlezla jsem po zádech zas do té skříně. Klíč se kol matky nedal příliš otáčet, prostor byl stísněný a zdvižené ruce mi umdlévaly. V jedné chvíli se mi podařilo skutečně pořádně zabrat. Vší silou jsem se do toho opřela, ne snad, že by šla matka tak ztuha, spíš jsem musela tlačit směrem nahoru, aby klíč v nepohodlné pozici nesklouzl. Svaly na pažích se zatnuly, ruce se rozechvěly, urputný výraz v mém obličeji bych nepřála nikomu spatřit, zaťaté zuby zaskřípěly, matka se pohnula správným směrem a...! Klíč mi vypadl z ruky a udeřil mě rovnou do obličeje. "Jáááááááááááu!" To už jsem se ze skříňky nesoukala. Vydýchávala jsem se z leknutí a ze vzteku hezky pěkně uvnitř a civěla přitom na dno dřezu nad hlavou. Na okamžik jsem pocítila ke kohoutku opravdovou nenávist. A to mě asi hnalo vpřed. V několika málo okamžicích jsem klíčem otáčející se baterii dotáhla a vyplazila se ven zpod dřezu. To byla ale hnusná práce!

PS: Tak vidíš, Kubí, všechno jde, když se chce.