Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Mám strach z bouřky. Vzbuzuje ve mně paniku. Mám ráda svůj klid a předvídavé skutečnosti, ty nevyzpytatelné mě děsí. Bouřka: Mraky na jedné ohromné kupě. Temno. Silný vítr. Listy padají s větví, jež se až příliš ohýbají. Stromy sklání své koruny před silou bouře. I já skláním svou hlavu. První veliké dešťové kapky ovlaží prach na vyprahlých chodnících a vůně (to jediné z bouřky miluju) se rozprostře. Hrom!!! Hřmění a burácení! Prááásk! Blesk! Prší.......... Hrom! Burácení! Rámusení! Blesk!!! Prší............ Nikdy nikdo nemůže přesně vědět (a já už vůbec ne), kam uhodí. Zalezlá ve svém pokoji pěkně v posteli s hlavou skoro pod dekou si dlaněmi zakrývám uši. Nechci nechci nechci to poslouchat! Nechci slyšet to hrozné rámusení! Jako by nebe prasklo a křehce jako skořápka se sypalo v ostrých střípcích a střepech na naše hlavy. Prrráááááskkkkk! Nekonečné doznívání hromu zvyšuje mé utrpení. Příroda se zlobí. Křičí. Křičí na slunce i na zvířata i na kytky a stromy, na nás. A já se před ní pokorně skláním. Mě vyděsila. Na mou hlavu dopadá její hněv. Já si to beru na sebe. Jsem vinna tím, že nemůžeš volně dýchat, že máš čím dál míň vody a čím dál víc písku. Že máš mlhu a zamořenou půdu, že jsi orvaná, rozježděná, znečištěná, vybitá. Že jsi nemocná. Že se zlobíš. Jsem vinna. Vy také. Omluvme se, žijme lépe pro ni.