Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Když dostanete dárek, těšíte se a jste zvědaví, cože je pod hedvábným papírem ukryto. Hlavou vám letí tisíce možných i nemožných variant dárků, které byste si přáli dostat, nebo které by vás třeba ani nenapadly, a řadí se mezi tzv. příjemně nečekané. Jeden takový nečekaný, ovšem z druhé kategorie, jsme dostali dnes ráno my, ženy ze stacionáře. Jednalo se o předmět darovaný jen tak pro radost asi, nebo spíše ze škodolibosti dárce, jelikož to, co bylo v igelitovém sáčku ukryto, bych darovala jedině nepříteli. A že my s rodiči klientů vycházíme velmi dobře! Zkrátka se někdy stane, že přestřelí, neodhadnou míru a darují za trest. Nebudu to protahovat, dostali jsme v celofánu zabalený neuvěřitelně tvrdý kus jakési smrkové větvičky připevněné k růžovému srdci, to vše vyrobeno z perníku. Tedy z toho okrasného perníku. Toho, co se nedá jíst ani vyhodit, protože je to přeci dárek nezřídka nás donekonečna upomínající, že je: od srdce! Z lásky! Pro tebe, broučku! Miluji tě! Pro štěstí! Pro babičku! Pro maminku! Obludné - v poslední době se vyrojily i perníkové mobily, penisy a prsa. Celé dopoledne ležel ten perník v celofánu na stole a čekal zřejmě na to, že si ho kamsi vystavíme, aby nás těšil kdykoliv se naň podíváme. Odpoledne kolem druhé, když už kamarádů ve stacionáři bylo poskrovnu a my, ženy, jsme třídily barevné korálky podle druhu, velikosti a barvy, vyřkla Vlastička, ta nejstarší z nás, nejušlechtilejší duše, nejčistší a nejslušnější osobnost našeho kolektivu nemilosrdný ortel nad tím protivným perníkem, jenž byl očividně danajským darem putujícím k dalšímu majiteli - k nám do stacionáře se škodolibým: "...ále, vždyť oni to tam snědí..." Na otázku: "Co uděláme s tím perníkem?" odpověděla: "No, já nevím... Já bych ho rozsekala kladivem." A tak se stalo. Nikoliv však kladivem, ale pěstí, jelikož jiným nástrojem, kromě pilky, bychom ho na kousíčky nerozdělily. Položily jsme ho na stůl se slovy: "Berte si, kamarádi, jestli chcete..." Nato se seběhlo několik mlsounů (jak již jsem několikrát zmínila, jídlo je jediný opravdový zájem kamarádů ze stacionáře) a každý si vzal po kousku. Bylo slyšet několikero zaskřípání zubů, zakřupání kamenného perníku a krátké zachroupání, to jak se někdo snažil přemoci tu tvrdošíjnou hmotu, jenž po generace souží svou přítomností ve vitrínách stěn v obývácích nejednu domácnost. "Tak co, dobrý?" zeptaly jsme se. "Jo, dobrý..." zněla odpověď, avšak každý ze zprvu nadšených ochutnavačů odložil svůj nedojezený kousek zpět na tácek a vypichujíce si prsty ze zubů kousky cukrové polevy se odebrali raději zpět ke svým započatým činnostem. Tak nám tam zbyl. A zítra, až přijdu ráno do práce, soudím, že už tam nebude. Vlastička se o něj postará...