Jste zde: Zuzy blog / Mé ach jo / Diskotéka
05.11.2005 | Mé ach jo

Upřímně řečeno nesnáším diskotéky. Nikdy jsem se jich neúčastnila, pominu-li ty v rámci maturitních plesů, jimž se neleze vyhnout, ovšem celkem úspěšně se jich lze neúčastnit i tam. Protože součástí divadelní přehlídky, o níž jsem se zmiňovala minule, byla skutečně nefalšovaná echt-diskotéka jak má být, se všemi vypalovačkami, se skutečným hudebním odpadem, jaký si umím představit (Maxim Turbulenc, Lunetic, Těžkej Pokondr atd.) byla jsem proti své vůli nucena pobývat tři celé hodiny vedle obří reprobedny, která ze svých útrob vrhala ušibolné melodie do sálu. Diskotéka byla po divadelním odpoledni nesmlouvavě jediným programem večera a tudíž se jí nešlo vyhnout. Navíc se na ni všichni přítomní těšili mnohem víc, než na samotné vystupování v žateckém divadle. Bezejmenný pseudo-DJ nikoho nešetřil: basy osolil tak, že jsem bicí cítila v břiše i na chodníku před budovou a co čtvrthodinku se přítomných tančících ujišťoval: "Jste všichni v pohoděěěě?!" Člověka až zabolelo u srdce, když si uvědomil, kolik práce a úsilí mu dá vymýšlet pro své postižené svěřence důstojné, a tak nějak "kulturně kvalitní" představení, skládá vlastní písně, cvičí hru na hudební nástroje, obrňuje se trpělivostí... Přitom jim stačí ke štěstí rozkopírovaná hudba z počítače a několik převzatých infantilních textů o polámaném mravenečkovi nebo mašince vezoucí samý ožralý. S velkou nechutí jsem se toho večera hodlala zúčastnit. Domnívala jsem se, že jedinou příjemnou částí celé show bude zahajovací řízek k večeři. Ovšem překvapilo mne samotnou, jak na mě zapůsobila atmosféra, která se rozlila po sále a před níž nebylo úniku. Seděla jsem na židli vedle svého řízku a sledovala s otevřenou pusou, jak se již s prvními rytmy řítí na parket davy mladých i starých postižených a tančí a řádí a zpívají a smějí se a jsou šťastní! Ano, byli šťastní. Bylo dojemné sledovat zhruba čtyřicetiletého vychovatele, jak ve svých mohutných tlapách třímá madla invalidního vozíku, ve kterém seděla mladá, divoce se smějící dívka. Jezdil s ní po parketu sem a tam, a tak spolu mezi ostatními "tančili." Bylo neuvěřitelné vidět Tomáše, jak zahazuje svou nezbytnou oporu - berli, a vrhá se do víru tance seč mu síly stačí a zpívá z plna hrdla. Jak zmatený Jiřík se zavřenýma očima pobíhá sálem, zpívá a tančí svým specifickým houpavým způsobem zepředu dozadu... Jak každý tančí jak umí a strašně rád. Nikdo se před nikým nestyděl, to postižení většinou neznají, nikdo se nikomu nesmál, ani se nekontroloval, jestli vypadá "dobře." Vše bylo tak bezprostřední, tak spontánní, až mě napadlo, že je to vlastně úžasné. Odpustila jsem hudbě, že je tak příšerná, když dokáže tyto lidi učinit tolik šťastnými.
Z tančících, kteří jsou na tom po fyzické i psychické stránce jakž takž v pořádku, bylo strašně moc cítit, že se snaží vyrovnat nám, "zdravým." Mají z televize okoukaná gesta, pohyby a způsob tance. Z těch, kdo jsou na tom hůř, byla zřejmá bezprostřednost a radost, která v nich zůstane na delší dobu uchována ve vzpomínkách a bude (po tomto zážitku už nevím, jestli bohužel) nadřazena zážitku z divadelního vystoupení.
Doporučte tento článek přes: linkuj.cz | jagg.cz | del.icio.us | bookmarky.cz | topclanky.cz | vybrali.sme.sk | mediablog.cz
ghost, web
05.11.2005 11:14
Rozkopírovaná hudba z počítače a infantilní texty - možná to jsou maličkosti, kterým přikládáme příliš velký význam. Možná potřebujeme neotřelé a nápadité melodie a hluboké texty, abychom mohli cítit něco hezkého. A možná jsme naopak my "deficitní" právě proto, že to hezké neumíme nacházet sami v sobě a příliš se zabýváme tím, co by nám k tomu mohlo dopomoci. Kdo ví?
Děkuji.
zuza
05.11.2005 11:55
hudba musí vycházet z duše. hudbu musíme tvořit nikoliv za účelem rychlého zisku nýbrž za účelem uspokojení a příjemna jež v nás její poslech vyvolá. a nejen v nás. hudba musí vyvolávat emoce musí z ní být cítit naléhavost, hravost, vážnost, lehkost... hudba to je něco ušlechtilého. Na bramborovém poli najdeme leda brambory a plevel, nikoliv hudbu. Není to tak, že bychom ji neuměli nalézt. Prostě tam není. Tam, kde je, tam ji jistojistě objevíme. Tam ji cítíme. Tam se k nám sama přihlásí.
ghost, web
06.11.2005 18:14
Mám rád Beethovenovu Sedmou symfonii. Občas pozdě večer zhasnu, posadím se do křesla, nasadím si sluchátka, a vnímám tu hrůznou druhou větu, která do tmy přivádí nejtemnější duchy. Cítím tu neodvratnou blízkost smrti.
Co o Sedmé říkají odborníci: "Beethoven roku 1812 zamířil z Vídně na sever za šlechtickými přáteli do Hradce and Opavicí, pak do českých lázní Teplice, kde se léčil i setkal s Johannem Wolfgangem Goethem, odtud do Karlových Varů a nakonec na jih do Lince za bratrem Karlem. Po cestě pilně pracoval na nových symfoniích, jež se staly výrazem nové životní radosti, Takový základní náboj má už Sedmá."
Pro mne "děs a hrůza", pro odborníky "životní radost". Vnímání hudby je záležitost hodně subjektivní.
Bach, Mozart, a mnoho dalších. Psali jak diví, aby se nějak uživili a protloukli.
Ono je to spíš v tom, že někdo nápady má, a někdo ne.
Jsou místa, kde žádná hudba evidentně není, a přesto mne zaplaví. Možná někdy i na bramborovém poli.
Ale co se týká skladatelů - když někdo v sobě tu hudbu nemá, asi jen těžko někoho osloví.
zuza
06.11.2005 19:50
pro mne je to podobné, jakobys hrníček s prsama nebo porcelánové prasátko "pro štěstí" vyráběné po tisícech kusů a kýčovité a odfláknuté co jen to jde, aby prasátko stále zůstalo alespoň vzdáleně prasátkem; jakobys to prasátko nazýval uměleckým dílem. S bramborovým polem souhlasím. vlastně i tam lze slyšet hudbu. myslela jsem to asi trochu jinak. ale teď si nemohu nějak vzpomenout jak :)
vit, web , svajcr (zavináč) centrum.cz
07.11.2005 08:23
Nekdy je treba cloveku hlubokeho kulturniho zazitku, nekdy je zase treba odpocinout hlave a "vylejt si mozek", kazdy jsme jiny a pro kazdeho je vylevani mozku na jine urovni.
Tak asi tak..... Vit
Pán se žlutým sakem
07.11.2005 08:34
Úplně jsi opomněla to divadelní představení...
Jak to dopadlo?
ghost, web
07.11.2005 17:27
Vím, vždyť ty brambory člověku přijdou tak strašně obyčejné, a to pole tak strašně nepřitažlivé a pusté :-)
Kdysi jsem viděl člověka, který sbíral porcelánová prasátka pro štěstí. Měl jich hodně, každé jiné, a přece ne všechny, a ke každému měl nějaký příběh o tom, jak jej získal :-)
I ten hrníček s prsama je strašná zoufalost - ale ne pro člověka, který je sbírá.
Jednou za čtrnáct dní vezmu housle a banjo a jdu si do hospody zahrát se známýma. Kdysi dávno jsem strašně moc toužil hrát kvalitní bluegrass. Tak ten tam člověk neuslyší. Ale okolo jedenácté tam člověk klidně může slyšet tu přihlouplou písničku o mašince, co se jí kouří z komínka a veze samý opilce. Lidi ji zpívají s nesmírným nadšením, tancují při tom - a jsou v ten okamžik šťastní. Stokrát jsem si říkal, že už tam nepřijdu, a stejně tam tenhle pátek zase půjdu. Třeba kvůli jednomu chlapovi, co má nemocný srdce a právě se vrátil z lázní a já ho nesnáším pro jeho hloupý řeči. Protože on tím žije - tím jedním dnem z těch čtrnácti, kdy se sejdeme a zahrajeme si. Asi jsem strašně měkkej - ale vždycky, když už se chystám říct NE, řeknu "Tak jo, já přijdu".
zuza
07.11.2005 18:52
ghost: to chápu. to strašně moc chápu!
ghost, web
07.11.2005 21:30
Vždyť já vím, Zuzo, proto jsi mi milá :-)
Archiv