Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Musíte se oprostit vědomí, že vy jej spasíte. Že když s ním nejste, že trpí, je osamělý, smutný, nešťastný, zoufalý a jeho duše pláče. Nesmíte si myslet, že vnímá celý den jako zdravý člověk. Nepředstavovat si, že když tam nejste, dívá se do stropu na jeden jediný bílý bod, chladný, prázdný, nic neříkající bezútěšný bod a hlavou se mu honí myšlenky na nekonečno ležení na lůžku, beznaděj a stesk. Musíte věřit, že opravdu vnímá jen když jste u něho. Probere ho vaše přítomnost, váš hlas, vzetí za ruku, pohlazení a vtipkování, věřte tomu. Pak zase usne a neví o sobě, nemá pojem o čase, prostoru a jeho myšlenky jsou volné. Poletují kudy si přeje a neúnavně zaplavují duši vědomím věčnosti. Může si vybavovat tisíckrát co chce, pořád dokola a nemusí vědět, že je v bílé ledové místnosti pod ledovým prostěradlem oděný v ledového andělíčka. Je jinde. Pakliže tomuto uvěříte, můžete se tím utěšit. Víte, že to bez vás do příští návštěvy vydrží. Nevěříte-li tomu a věříte-li v něco jiného, je pro vás každá vteřina nekonečná věčnost stejně jako pro něj. Trpíte každou myšlenkou, vyčítáte si dokonce, že vy se smějete, zatímco on je tam sám. Svírá vás bolest, která se rozpouští v slzách a ty stékají po vaší tváři na hrudník, pokrčená kolena, až udělají - kap - tmavou tečku na koberci. Nepatrnou tečku. Co je taková tečka oproti celé podlaze. Je vám ho tak líto, že si nevíte rady se svou bolestí a pravděpodobně se zapletete do kruhu, z něhož vystoupit je asi tak stejně těžké, jako překonat strach z létání. Bojíte se letět. Stáváte se apatickými. Mám panickou hrůzu, že on se stane apatickým vůči okolnímu světu. Vůči té bílé díře s oknem za hlavou, vůči bílé sestře, která neřekne půl slova, jen mechanicky jako robot vykonává svou práci, jakoby ani nepracovala s lidmi, ale promazávala stroje v továrně. Tatínek už dýchá sám. Přeřadili ho na jednotku intenzivní péče. Nesmím nesmím nesmím na to myslet, ale mám pocit, že se nám naděje hroutí. Na JIPu nedělají Bazální stimulace, nedělají nic. Jen prášky, injekce, tlak, vyšetření hlavy, jídlo, hygiena a ticho. Ticho přerušované občasným pískáním přístroje a anonymním hlasem z rádia. Nesmím si myslet, že tohle je konečná cesta. Viděla jsem ty oči. Musíme něco udělat. Takhle se nám z tatínka brzy stane hadrový panák. A on mě přitom dnes odpoledne, narozdíl od sestry, tak mile vítal, když hýbal pusou a otevřel kvůli mně oči. Říkal: "Představ si, jel jsem venku. Po měsíci jsem byl venku, vezli mě na lůžku a cítil jsem, jak mi vítr chladí tváře a musel jsem před sluníčkem hmouřit oči. Přivezli mě sem. Už dýchám sám. Ale chci pryč."

Máte chuť rozbíjet skály, řvát jako tygr a běžet sto kilometrů! Tolik jste mu věřili, tolik jste si přáli, aby dýchal sám. A když se to konečně podařilo, ztratil lidskou podobu. Nikdo kromě nás už mu nepřipomíná známé věci, neprovádí masáže a zábaly a nestará se o to, jak se má. Najednou na něm kromě nás nikomu nezáleží. Jaká je tohle spravedlnost? Promiňte, vlastně já vím. Neexistuje.