Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Jako bych já sama nebyla ztělesněným důkazem o slovech, jimiž jsem vás nabádala k pohodě a klidu během štědrého dne a večera. Představíte si Zuzu třeba zabalenou do zmuchlaných balících papírů, nad hlavou větev prohýbající se doslova bonbony z kolekce (mimochodem, ty s marcipánovou náplní jsou nejlepší), jak se blaženě usmívá, zatímco melodie vánočních písní nesou se k uším mých blízkých a vůně řízku ještě nestačila opustit pokoj, jak slastně rozjímáme nad rozbalenými dárky a častujeme se polibky a pohlazeními... Tak tak to nebylo.

Měli jsme Vánoce dvojí. U nás doma s mamkou, bráchou a otčímem a pak u Jakuba a jeho rodiny. Před domem jsme v pět hodin vyplnili naší felicií poslední volné místečko k parkování a hurá k našim. Vrtačku pro Kubovo tatínka, narychlo zabalenou do prostěradla, aby Adámek (mimochodem stále ještě tak trochu věřící, že dárky nosí Ježíšek) ničehož nic nepostřehl a můj lavůrek s balíčky, zakrytý arabským šátkem, jsme ukryli do ložnice. Vítání, těšení, večeření, dokonce v jablíčku byla hvězdička(!), všechno krásné. Z tradice jsme se odebrali do dětského pokoje zabavit bratra, a postupně se u něj vystřídat (hlavně nenápadně!), abychom všichni umístili pod stromeček to, co tam patří a nesmíchalo se nic, nedej bože, s dárky pro Kubovo rodiče. Hurá, zvoní, rozbalovat, radovat se. Čas jít... Na sedmou to samé u Jakuba. Loučení, batůžek, kabáty a šály. Pa a díky, mami.

Mezi dveřmi u rodičů Jakuba nastalo roztomilé "fopá". "Nezlobte se, ale my musíme zpátky k našim, zapomněli jsme tam dárky pro vás..." Nic se naštěstí neděje, a tak se pakujeme a tradá zpátky k mamince. Popadnout lavůrek a rychle, dokud je salát ještě vychlazený a kapr ještě teplý, pěkně zpátky ke Kubovi domů. Zběžně dárky přepočítáváme, nic nechybí, to je dobře, takže rychle do výtahu a vzhůru za novým dobrodružstvím...

Nejede výtah. Nevadí, vystoupíme po schodech. Nic by se bývalo nestalo, jen kdyby SE SAKRA DALY OTEVŘÍT TY ZATRACENÉ DVEŘE!!!! Příval paniky narychlo vystřídal smích nad absurditou naší situace. Když uvážím, že nahoře na nás všichni čekají a jídlo stydne a svíčky dohořívají... Kuba zalomcoval dveřmi a výtah se kupodivu rozjel. Takže jupí!

Dál bylo všechno pěkné. Druhá večeře, rozbalování, radování, vtipkování, dokonce i na pouštění lodiček došlo.

Tou dobou si Kuba uvědomil, že jsem si nerozbalila jeden dárek, co pro mě má. Kde jen může být? Doma jsme zpřeházeli byt vzhůru nohama. Otevřeli dvířka všech skříní včetně lednice a trouby a nic. Sms ke Kubovi domů, marná. Sms k nám domů... Odpověď  výstižná: "Zuzi, dárek je u nás, bylo na něm napsáno KOČINKA, tak jsme si mysleli, že je pro Nelušku..." Jenomže nebyl. Uvnitř se skrývala knížka Odcházení od Václava Havla. "A podle toho jsme už poznali, že je to pro tebe. To totiž vůbec není kočičí čtení..."