Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Ráda bych se omluvila panu Janu K., který, stejně jako můj tatínek, leží na neurologii s diagnózou CMO čili cévní mozková příhoda. Je to manžel mé kolegyně Vlastičky, která je jednou z nejbáječnějších lidí co znám. Vlastičku jsem potkala v závěru návštěvních hodin dnes odpoledne, kdy jsme obě byly navštívit své blízké. Vzájemné spontánní obětí bylo jakousi reakcí na společné nepříjemné události, jež jsme nuceny prožívat a podle svých možností se s nimi vyrovnávat. Vlastička mne na okamžik zavedla ke svému muži, abychom se pozdravili a zároveň aby tak trochu potrápila jeho paměť, která je prozatím dosti zmatená, avšak lepší se. "Dobrý den, pamatujete si na mě?" "Honzo, víš, kdo to je?" pokoušela se Vlastička vyburcovat muže k přemýšlení. "Ano, to je.... to je Zuzka, od tebe z práce, že?" podal mi pan K. ruku. Nebylo mi příliš jasné, jak moc je pan K. v běžné komunikaci zdatný, také jsem s ním nikdy osobně nemluvila, známe se jen od vidění, a tak jsem se, poněkud rozpačitě, snažila navázat rozhovor, aby (jak je mou noční můrou) nenastalo ono obávané ticho... "Tak jste konečně v Teplicích, jak se vám tu líbí, v Ústí to asi bylo lepší, že? Ale alespoň jste blíž domovu..." zeptala jsem se jako trouba. "No," odpověděl věcně pan K., "jak se asi člověku líbí v nemocnici, že?" Cítila jsem se jako blbec. Zuzo, nemůžeš si nejdřív normálně rozmyslet, než plácneš jen tak nazdařbůh nějakou kravinu?!? Na druhou stranu musím říci, že jsem velmi potěšena úrovní komunikace pana K.! Je pohotový, relativně bystrý a... no... patří mi to, nemám mít hloupé otázky. Opravdu jsem se zastyděla.

Vlastičko, věřím, že už brzy budete zase spolu! Je to na nejlepší cestě. Společně stoupáte po schodech vzhůru mílovými kroky.