Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Tak mi to dneska taky začalo. Zlomové 1.září se nachýlilo. Pracuji jako vychovatelka v denním stacionáři pro postižené dospělé. Dva měsíce relaxace, kdy jsme (my ženy ze stacionáře) měly na práci pouze manuální činnosti vedoucí ke zvelebení stacionářských prostorů, což bylo malování, natírání, lakování, montování nábytku, mytí oken, podlah a štětců od barev, batikování závěsů apod. Slova, jimiž mne srdečně vítali "kamarádi ze stacionáře" (jak klientům říkáme), se nesla asi v tomto duchu:
- "Nazdar, Potečkovaná!" - což je zkomolenina mého příjmení, která se mezi "kamarády" velmi ujala.
- "Ahoj Zuzko, už jsem se nemohl dočkat. Strašně se těším na sportovní odpoledne..."
- "Ahoj Zuzko, jak se máš?"
- "Ahoj Zuzko, jak se máš?"
- "Ahoj Zuzko, jak se máš?"
- "Ahoj Zuzko, jak se máš?"
- "Ahoj Zuzko, jak se máš?"
- "Ahoj."
- "Zuzko, strašně se těším na sportovní odpoledne."

Den byl opravdu nádherný. Hříšné by bylo setrvávat v místnostech, a proto jsme se vypravili na vycházku spojenou s nákupem vysavače a mixéru. Povídali jsme si o tom, co kdo dělal o prázdninách:
- "Já byla na táboře a na cyklisťáku, film ve foťáku se roztrhnul, museli jsme ho vyhodit."
- "My měli včera k večeři bramboráky..."
- "Maminka koupila veliký brambory, brambory veliký!"
- "Já poslal pohled z dovolený ve Sloupu, nevíš, jestli přišel?"
- "Kdy budou sportovky?"
- "Ten film do foťáku se roztrhnul, museli jsme ho vyhodit."
- "Maminka koupila veliký brambory, brambory veliký!"
- "Já se těším na hudebku..."
- "Přišel vám ten pohled ze Sloupu? Já jsem vám posílal pohled..."

Kdo měl peníze, koupil si zmrzlinu, kdo ne, snědl si alespoň svačinu. Kolem poledne už byla všechna témata vyčerpána, věcné organizační pokyny byly "kamarádům" i jejich rodičům prostřednictvím lístečků k odevzdání sděleny a sluníčko pálilo a pálilo.
- "Zuzko, máte na hlavě kohouta!" vzpomněl si jeden z "kamarádů" na (před prázdninami dosti úspěšnou) průpovídku, jež zaručeně vyvolala vlnu veselí u všech ostatních "kamarádů."

A tak vlastně už během dopoledne bylo všechno jako dřív. Žádná změna se nekonala, žádný zlom nenastal, dva měsíce, kdy jsme se neviděli, jakoby zmizely. A je to vlastně dobře. Ani nevím, co jsem čekala za změnu, asi si ještě pamatuju tu atmosféru nepopsaných sešitů 1.září ve škole. Jsem ráda, že jsme se všichni ve zdraví zase u nás ve stacionáři sešli a i když se nic nezměnilo, zaplať pánbůh za to. Ale řeknu vám, "kamarádi" vás dokážou pěkně utahat!

Hodně sil a pozitivních myšlenek všem pracujícím, studujícím i těm ostatním do nového školního roku!

PS: Toho kohouta na hlavě opravdu mám!:)