Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Tomáš ze stacionáře, galantní gentleman a škodolibý nezdvořák v jedné osobě, mi včera a dneska odpoledne nastavil zrcadlo... Navštívili jsme výstavu pestrých keramických uměleckých děl v našem muzeu. Bylo tam spoustu koček s různými zajímavými jmény, a taky krásné plastické nástěnné obrazy. (např. tatínek se synem, kterak pouštějí spolu draka, či slečna před starými dřevěnými vraty nalézajíce právě za nimi netušené tajemství...) Procházím právě kolem Tomáše, který bral výstavu z opačné strany. Rozhovor: 'Tak co, Tome, co se ti nejvíc líbí?' 'Mně se nejvíc líbí ty loutky a támhleten obraz jak pouští draka...' 'Hm, to je pěkné, Tome,' nemohu si odpustit pochvalu, jelikož je jedním z mála kamarádů, který si dovede uvědomit, co vidí a zároveň vybrat, co se mu líbí. Otáčím se k němu bokem a prohlížím si zpovzdálí další dílka. Vedle mne na podstavcích odpočívá několik vypasených koček a jeden obzvláště veliký kocour. Slyším: 'Jste tlustá jako ten kocour.' Otočím se na Tomáše. Ukazuje právě na kocoura. 'Opravdu?' podivuji se, 'víš, že to mi ještě v životě nikdo neřekl?' 'No,' odpoví Tom. Samozřejmě se nezlobím ani nepohoršuji, přeci ho znám a při mé podváze mi toto přijde jako obzvláště podařený vtip. Dnešek sice nebyl v duchu výstavy, ale náladou se podobal včerejšku. Alespoň v Tomově životě. Navlékala jsem právě tkalcovské hrábě, aby byly připraveny pro další pletení koberců, když zaslechnu známý provokatérský hlas z křesla na druhé straně místnosti: 'Umřete.' 'Cože, Tome?' 'Umřete.' 'Aha, to přeci vím, máš pravdu, umřu. Ty taky umřeš. Všichni umřeme.' 'T-to je pravda, no...' povídá Tomáš.

Ale dnes ne. Dnes ještě ne.