Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Nedívám se skoro na televizi. Ne, že bych byla vyhlásila válku "nevinné" obrázkové bedýnce, zkrátka jsem shledala čas strávený přemlouváním a následným nečinným civěním na obrazovku zbytčeně promarněným. Vlastně se tak stalo z mé vůle, resp. nevůle hádati se, a teď, přiznávám, mi vůbec nechybí a jsem za to ráda. Máme doma jednu televizi. Členové domácnosti jsou čtyři. To znamená, že mám 25% šanci dívat se na to, co mě zajímá. Vzhledem k tomu, že máma disponuje dvojnásobnou váhou svého hlasu, snižuje se tím má šance na 20% a vzhledem k tomu, že pětiletý bratr má absolutní právo rozmazleného, zbývá mi na poli bitevním mizivá šance na úspěch. Vzdávám se. Po pravdě řečeno vyhrát nad Rodinnými pouty či stupidním vysíláním "dětského kanálu Jetix" by bylo pro mne vítězství vskutku triumfální, vytoužené, božské, avšak vzhledem k oblíbenosti obou (v naší domácnosti), je jaksi nedostižné. Když si pak představuji známé, příbuzné či kolegyně z práce, jak rozebírají trapně vyumělkované osudy stejně umělých hrdinů seriálu, přiznám rovnou, že řadit se mezi tyto televizní konzumenty se mi vyloženě příčí. Stejně tak jako mánie kolem reality show. Je mi to jedno. Nezajímám se. Na druhou stranu se jistě ochuzuji o řadu zajímavých pořadů, které mne takto nešťastně míjejí. Protože k mému nezájmu o televizní dění se rovněž řadí i nezájem o televizní programy, často jsem ochuzena o zajímavé dokumentární pořady, filmy Woodyho Allena či jiných klasiků filmové tvorby, o "Uvolněte se, prosím" a dokonce i o zprávy týkající se veřejného dění. Asi to není nejšťastnější řešení, ale je to má realita. Když slyším a vidím, jak žijeme pro televizi, jak jí podřizujeme svůj volný čas, jak se jí necháváme ovlivňovat a "bavit," přičemž sami ztrácíme schopnost bavit se bez ní, je mi nanic. Většina lidí si život bez televize neumí představit. A přitom například zprávy nejsou to nejdůležitější, pro co se na ni dívají. Nerada bych se před vámi prezentovala coby suchý moralista kritizující současný svět v touze odlišit se od ostatních, to ne! Připouštím nesporné kvality televize jako média, přinášející kromě braku i několik skutečně kvalitních, výchovných, vzdělávacích, poučných i chytře oddechových pořadů, a v neposlední řadě i jako zdroje nepředstavitelných příjmů. Na druhé straně mě vyloženě těší, že zatímco vysvětluji, že o VyVolených nemám ponětí, že vlastně pořádně ani nevím, kdo je kdo, mohu se pochlubit svým novým literárním objevem: Ivanem Klímou, jehož knihy mi nezřídka dělají společnost v "hlavním vysílacím čase". Mám mnohem více času nacházet si svou vlastní zábavu, protože, přiznejme si to, velmi často se na televizi díváme i tehdy, když v ní neběží nic, co by nás zajímalo. Je to žrout času. Času, jenž by mohl být stráven smysluplněji a praktičtěji.