Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Jste zde: Zuzy blog / Mé ach jo / Lhostejná

Lhostejná

12.09.2006 | Mé ach jo

na trávě

Posledních 14 dní, vlastně od návratu do práce, nejsem ve své kůži. Ale v čí tedy? Nic nevidím. Nic necítím. Nevnímám co se kolem děje očima jako kdysi. Už necítím zvláštní vzrušení, když se stane něco malinkého, ale mimořádného. Už nic mimořádného necítím. Jsem jen prázdná citronová slupka. Zbytek dužiny vymačkala jsem si právě do sklenice vody a upíjím ji pomalými doušky, abych vůbec mohla napsat tento zatracený článek. Předešlý o tkalcovském stavu byl příšerný. Kam se poděla má fantazie? Emoce? Jen nijakost, mrzutost, smutek, nespokojenost, mlčení a mračení. Mechanicky plním zadané úkoly, v hlavě mám jen cestu do práce, z práce, nakoupit ovoce a domů. Všechno ostatní je ještě méně zajímavé než toto. Co se to děje? Může to mít na svědomí má nemoc? A která vlastně? Současná nebo ta minulá, očkovaná? Sypu se. Jedna nepříjemnost odezní, druhá se vynoří. Sotva se vybabrám, upadnu v novou nemilost: někde jsem se nastydla či co. Nemůžu dělat co bych chtěla, volný čas trávím v posteli s nektarinkou v ústech a dlaních, pracovní čas prací s nektarinkou v ústech a dlaních o svačinové pauze a večery s mrkvovým salátem u zpráv, které nepotěší a než jdu spát, marně si lámu hlavu čím bych potěšila sebe i vás. Nic mě nenapadá. Studna je prázdná. Došla voda. Co mi chutná nesmím, když to poruším, děsí mne výjimečnost onoho skutku a vědomí, že se to nesmí příliš často opakovat. Co ráda dělám, nedělám, protože přes uzliny v třísle a hory papírových kapesníků nezvednu nohu tak vysoko, abych jí překročila práh svého bytu. A když krok ven přeci jen udělám, je to ten ranní - do práce. Celé dny si lámu hlavu, co se vlastně stalo mimořádného? Co bylo tak krásné, že si to nevyhnutelně zaslouží býti sděleno? Když v devět večer usínám, abych na to nemusela myslet, přichází spánek tak rychle, že se ani nenaděju a je tu nové ráno, nový den a nová lhostejnost.

PS: Prasklo mi na umyvadle mýdlo. Nádherné mýdlo, dostala jsem ho darem od tety z Prahy. Je celé kulaté, modré a nádherně voní. Ještě nikdy se mi to nestalo. Puklina jej skoro rozdělila na dvě poloviny. Jestli ono to nebude nějaké znamení...

PS 2: Kuba mi řekl: "Když chci vyfotit pěknou fotku a pořád na to myslím a čekám, kdy se to stane, nikdy ji nevyoftím. Nesmíš se na to tolik soustředit. Nesmíš se tím zabývat, ono si tě to najde samo." Tak čekám. Nevím, doufám, že mě to nepřehlídne...

Komentáře:

tuliaknel, web, 13.9.2006 06:13

Asi tuším, jak se můžeš cítit, sama mám zdravotní problémy, kterých se nemůžu zbavit. Chvílemi jsem zničená a chvílemi si říkám, že t" rel="nofollow" class="ext">web
13.09.2006 06:13

Asi tuším, jak se můžeš cítit, sama mám zdravotní problémy, kterých se nemůžu zbavit. Chvílemi jsem zničená a chvílemi si říkám, že to špatné musí jednou skončit a bude zase dobře. Drž se!

Jája, web
13.09.2006 18:41

Věřím, že bude líp. Také mívám podobné stavy. prostě totální špaténka. Člověk vlastně ani pořádně neví z čeho. Najednou to na něj prostě spadne a leží to jak nacucaná studená mokrá houba. Někdy to do druhýho dne přejde, jindy to hold trvá dýl. Ale určitě to jednou zkončí, to je jisté. Zkus zahnat chmury teplým kakajíčkem. Je to zvláštní jak je to všechno navzájem propojený - psychika s fyzičnem.

Jája, web
13.09.2006 18:42

..achjó, ty moje hrubky. Třeba tě alespoň rozesmějí :)

A., web
13.09.2006 20:33

Můj kamarád má takovou teorii: Když ti nejde odemknout zámek na dveřích, to poslední, co bys měl dělat, je, že za ten klíč silou zabereš... se psaním je to asi stejné. Dá se to naroubovat skoro na každou situaci.
Potřebuješ prostě jen vypnout. Nádech, výdech, zaujmout "lemuří" pozici a nasát co nevíc podzimního sluníčka. Já to tak dělám...Pomáhá to, i když je HODNĚ zle. I když se odmlčíš, počkáme tu na Tebe.

ohm
13.09.2006 20:41

někdy srdce vhání do těla radost, někdy bolest

ohm
13.09.2006 20:52

a není mi lhostejná tvá lhostejnost
nevím jestli se lze o tyto slova opřít ale za pokus to stojí

vit, web , svajcr (zavináč) centrum.cz
14.09.2006 12:45

Ahoj, Zuzy.

Vím, že to sem nepíšeš proto, abychom Tě litovali. A tak ani já Tě litovat nebudu. Každá nemoc Ti zkrátka má něco přinést, posunout dopředu. Je to kruté, ale jen právě v tomhle okamžiku. Až se situace uklidní, popojde o pár časových okamžiků vpřed, vše se vyjasní, důvody PROČ se najednou objeví. Zatím to ber tak, že ještě nevíš, ale pracuj na sobě, ber to jako cestu, na které je sem tam kámen nebo brod přes bažinu. A tahle může být zatraceně pěkně dlouhá....

Nepředjímám!!!!

Vít.

T.
14.09.2006 16:19

Jedna známá mi jednou řekla, že básnickou duši má skoro každý mladý člověk, ale jen velmi málo dospělých. Samozřejmě jsem jí nevěřil, ale dnes už vím, že měla pravdu.

Možná jsi nám, Zuzo, dospěla..

Zuza
14.09.2006 18:29

Tak to by bylo špatné...

T.
14.09.2006 22:15

Ztratila bys to, co na tobě každý miluje..?! :-)

Ale nevěš hlavu. Ta známá tím byla postižena podobně, nevzdala to se sebou a nakonec začala vidět svět "alespoň" prozaicky.

Eba, web
14.09.2006 23:15

Zuzí, každé studně občas hrozí vyschnutí. Většinou ale po čase přijde déšť a hladina spodní vody zase stoupne, bude z čeho čerpat. Jen si dej na čas. Nikam nespěchej.

Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Lhostejná

Komentáře:

Vložit nový komentář:

Rubriky

Můj e-shop:

Archiv