Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Stane se někdy neplánovaně, že věci nejdou tak, jak v ně člověk doufá, že se stanou, a vinou těchto pak sám je překvapen a zmaten. Vykolejen. Včera jsme vykolejili s Kubou oba. Odpolední slunce vytáhlo nás do hor. Zuza pohledem z okna na kopec mírně bělavý usoudila, že sněhu bude dostatek, a že tedy zajedeme k našim pro sáně. Navlékla jsem na sebe bílé podvlíkačky, triko, mikinu, teplé ponožky, zářivě žluté oteplováky, červenou bundu, černou čepici a šedou šálu. Takto vymóděná jsem se ještě zásobila párem červených palčáků, sušenkou be-be a tradá!

Ouha1: sáně nejsou doma.

Nevadí. Pojedeme se alespoň proběhnout. Hory mne táhly jako magnet. Cestu jsem zvládla v pohodě (jeli jsme s Kubou autem), po sněhu na silnici ani stopy. Na vrcholku jsme zaparkovali za 30 korun, Zuza nazula zimní boty a bylo. Šli jsme cestou turisticky značenou, vyasfaltovanou a suchou. Okolní pláně rovněž zely prázdnotou. Sníh nikde, jen po krajích cesty se povaloval náhrnutý od rolby, jak jej minulý týden, když napadl, odklízela. Na těchto náhrnech jsme potkávali umanuté běžkaře, kteří se nesmířili s letošní sněhovou absencí, jak tvrdošíjně lyžují na posledním bělavo-šedém kousku, který jim ještě zbyl. O kus dál ale cesta přestala býti udržovaná, jak pravil nápis na ceduli, a sněhu bylo dostatek i na cestě. Šlo se ztěžka. Ušli jsme čtyři a půl kilometru za dvě hodiny. Unavení jsme v pět hodin nasedli do auta a vrátili se domů. V sedmé odcházíme s Jakubem na ples.

Ouha 2: Jakubův oblek, ač visí vzorně na ramínku v našem šatníku, je prost jakékoli košile. Musíme ztratit půl hodiny jízdou k němu domů.

Nebyla jsem z toho nadšená. Cestou z hor jsme kolem Kubova oficiálního bydliště jeli a o plesu se bavili. Nikoho z nás to nenapadlo, až doma. Nemám takové situace ráda. Těšila jsem se, že se v klidu připravím.

Ouha 3: před naším domem jsem zjistila, že nemám řidičák.

Vrátila jsem se tedy proň a konečně jsme pádili pro tu košili. V půl sedmé, když jsme byli zpátky doma, vlítla jsem do koupelny, vymydlila se, navoněla, vyčistila chrup a honem honem do šatů. Které si vzít? Letmý pohled na hodiny mne znervózňoval. Dobrá, napřed silonky, pak se rozhodnu.

Ouha 4: černé, nebo tělové? Černé jsou lepší. Tyhle jsou mi malé, tyhle jsou zase moc tmavé, teplé. Tyhle jsou dobré. Jsou roztržené!!! Čtvrté vyšly.

Sbalit boty do tašky, připravit lístky, foťák, kapesníky a peníze. "Kubí, vezmeš mi tohle k sobě?" Konečně jsme v sedm deset byli hotovi. Ples sice oficiálně měl začít v sedm, ale co. Takové akce přeci nikdy nezačínají přesně, ne?

Ouha 5: Mám šaty, mám silonky, mám kabát, boty na ples, ale jaké boty si mám vzít na cestu? Na podpatcích nedojdu! Mám jen tyhle oranžové a pak zimní loňské a letošní. Žádné se nehodí. Dobrá, tak zimní letošní. Venku už je tma, nikdo si toho nevšimne.

Vykročili jsme s Kubou konečně do tmy. Pospíchali jsme a já přitom měla v hlavě jedinou starost: aby se mi kolem kotníků, kde těsně doléhaly boty k punčochám, neudělala oka. Pěkný kus cesty od domova jsem zjistila:

Ouha 6: nemám lístky na ples, ani foťák. Vše zůstalo pěkně úhledně připraveno doma na koberci.

Letěli jsme zpátky pro ty věci. Přesně v 19:36 jsme již svlékali kabáty a boty u šaten. Ples se vydařil a dokonce jsme ani nepřišli pozdě! Šerpování začalo o půl hodiny později, než bylo v plánu.