Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Dnešní krásně slunný den se nesl ve znamení babího léta. Byli jsme na šípkách a dalších lesních plodech s "kamarády ze stacionáře." Bojová nálada, která je provázela cestou tam, a která se nesla v rytmu písně "V lese, jó v lese na jehličí..." kamarády opustila záhy poté, co zjistili, že žaludy samy do pytlíku nenaskáčou.
"No, musíte se dívat pod nohy, ohnout záda a očima jako ostříž hledat žaludy. Ale pozor, sbírejte jen ty hezké a pokud možno s čepičkami!" nabádala jsem je a snažila povzbudit.
Kamarádi sbírali a sbírali. Kamínky brzy rozpoznali od zelených žaludů, ale jak je jejich nedobrým zvykem, drželi se svého hesla, jež by se dalo zváti: "práce kvapná, rychle hotvá a máme pokoj!" Výsledek? Plný pytel žaludů hnědozelené barvy bez čepiček.
Se šípky to bylo jiné. Tam se dodržení "hesla" jaksi nevyplatilo. Protože jak známo, šípky mají trny a trny jsou ostré, jsou všude na větvích a plody se špatně trhají. Nicméně trhali jsme, přestože nedůvěra v mé požadavky a v ostny, jež se zapichují neobratným prstíkům do kůže, vzrůstala s každým šípkem.
"Au, to bolí, bolí to...!"
"Hele, to píchá."
"Nejde to, to nejde, to píchá."
"Koukej, koukej, krev!"
Postupně se elán vytratil docela. Jeden nevraživý pohled střídal druhý, jen málo bylo platné povzbuzovat poslední vytrvalce: "No, jsi šikulka, jen trhej, jde ti to krásně! To budeme mít ve stacionáři krásnou výzdobu!" Výzdoba byla v teď to poslední, co by kamarády zajímalo. Byli zcela zaujati svými malými "bebíčky." Ke konci už bylo doslova za trest, když jsme ustříhli dekorační větvičku, jíž dostal některý z kamarádů za úkol nést (přestože jsme trny na konci otrhali).
Třetí a poslední pytlík byl na hloh. Trhat hloh jde jedna báseň! Kuličky nám snad samy dovnitř naskákaly a šlo se zpátky. Po obědě jsme se sesedli na terase u společného stolu a navlékli spoustu krásných červených korálků. Úsměv na tváře se vrátil a všichni si pochvalovali, jakou to budeme mít ve stacionáři krásnou výzdobu!