Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Vytáhla jsem Kubu a svého bratra Adama (téměř třeťáka) na výlet na hrad Rýzmburk. Počasí skvělé, doprava až pod kopec automobilem a zpátky na internetu vynalezen vlakový spoj motoráčkem. Téměř rodinná idylka. Batůžky, svačiny, klacky a přestávky na sušenky a pití. Kopec byl mírně táhlý, nikterak však prudký, cesta se vinula mezi domky, kde, vedro nevedro, majitelé a vášniví zahrádkáři velebili své příbytky a přilehlé zahrady. Nikdo si příliš nestěžoval, nehudroval na počasí, cestou jsme nepotkali živou nohu, až téměř u cíle se za nás připojil starší pár. Na rozcestí pod starou lípou spočinuli jsme před posledním cca 0,5 km stoupáním ke hradu na lavičkách a na žádost bratra znovu posvačili. Mimochodem - výstup mohl být tak 1,5 km dlouhý, na můj vkus jsme měli přestávek až příliš, ale vidina sladkostí, ledabyle se nesoucích na zádech v batohu, nenechala Adámka v klidu, dokud většinu svých zásob nesnědl. Navzdory občasnému zaúpění únavou vynutil si na nás závod v běhu kolem vedle stojící kapličky na čas. A znovu stoupání, tentokráte již poslední, ke hradu. A už vidíme dřevěné cedule, už lze přečíst i název hradu, a za pár kroků rozeznáváme i menší písmena, seznamující návštěvníky s bohatou historií. Ocitli  jsme v cíli našeho výletu. Zvědavě se rozhlížíme kolem sebe, hledajíce kýženou zříceninu plnou zákoutí, střílen, ty kamenné zdi, jež by mohly vyprávět, ty věže s hradbami, které nechybí na pozadí žádného dětského obrázku zachycujícího středověké rytířské klání, ten symbol prázdninových výletů a dobrodružných her. Hledáme hrad, jenž podle popisu má svou rozlohou býti veliký téměř jako pražský. Leč marně. Jediné co tu stojí je cedule: vstup zakázán, pouze na vlastní nebezpečí. A nad ní v kopci polozbořená zeď. Toť vše. "To je všechno???" tázal se otráveně bratr. "Tak to jsme se sem zbytečně táhli," dodal zklamaně. "Mamince řekneš, že to tu bylo báječné, nádherné, jedinečné a celý komplex je skutečně neuvěřitelně rozsáhlý a nebývale zachovaný, jasné?" Tak zpátky na vlak. Nádraží jsme našli bez potíží, vlak jede za hodinku, to ještě stihneme navštívit centrum městečka. Koupili jsme si lístek a za mohutného mého přemlouvání jsem oba, Kubu i Adámka, táhla ve vedru ještě do centra. Přece jsme na výletě, co by to bylo, kdybychom z něj hodinu proseděli na nádraží?! Jenomže vlak nám ujel. Respektive nejel. Respektive jel, ale z jiného nádraží. Ve městečku jsou totiž dvě. Jedno, kde vám prodají lístek, ale téměř nic tam nejede a jedno, z něhož se dá jet a jenž je pro výletníky nástupní i výstupní. "Ty jo, to snad není možný. Tak ani vlakem nepojedeme..." bručel zklamaný bratr, kterého na celém výletu zaujal snad jedině klášter v centru města, jelikož si od Ježíška vyžádal k Vánocům nový playstation a tady se mu připomněl. Na oplátku mu za to slíbil ignoraci neoblíbeného spolužáka Patrika. Tak jsme nakonec jeli domů autobusem MHD. Bylo vedro, byli jsme unavení, spocení, Adámek se na sedadle sesouval a sunul níž a níž až dočista usnul.
"Mami, vůbec nic tam nebylo. Žádnej hrad a vlakem jsme nejeli protože nejel. Byl to hroznej výlet. Už nikdy se Zuzkou nepojedu."
PS: snad že tamní nádražáci mají slitování s výletníky, z dobré vůle a také pro potěchu vystavěli všem zklamaným a těm, kdož se cítí podvedeni, miniaturní hrad - repliku hradu Rýzmburk, přímo v prostorách nádraží, odkud nic nejezdí. Tak jsme jej přece viděli.