Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Telefon. Spousta světla supermarketu se odráží od nablýskaných regálů. Oči přejíždí vyrovnané druhy zboží. Těkavě se zastavují a znovu rozbíhají na jednu i druhou stranu. "Prosím?" Nervózně přecházíte mezi regály sem a tam. Po pár metrech se otáčíte a jdete zpátky. Totéž znovu a znovu. Dlaně vlhnou v podivné předtuše. "Cože?" Zvláštní, vždycky se zeptáte:cože, ačkoliv velmi dobře rozumíte vyřčenému. Slova se jako bílé myšky rozutečou na všechny strany. Znovu je pochytáte do jednoho pytle a před očima spojí se vám jako cvičené akvabely ve stejný obrazec co prve. Rozumíte velmi dobře. Ale nechcete rozumět. Cévní mozková příhoda. Úterý. Nevolnost, zvracení, bolest hlavy, pád. Již druhá operace. Umělý spánek. Zelený plášť, sklo. Já. Oslnivé světlo rozpíjí se v náhlém přívalu slz, které nejdou zastavit. Všechny ty věci kolem jsou jen pestrou šmouhou konzumní duhy. Kašlete na nakupování. Jste jinde. Jste pryč, daleko, daleko od všech zvuků, které jakoby vzdáleně doléhají k vašemu sluchu. Nevnímáte nic než třesoucí se ruce nervózně těkající po vás. Zkoušíte knoflíky u kabátu, dlouhé rukávy i kapsy. Nikde nenachází tolik vytoužený azyl. Cítíte horkost telefonního sluchátka, jež se tiskne k vašemu uchu a hlas, který k vám ze sluchátka promlouvá. Už nevnímáte co říká. Jen pocit. Pocit, že na druhém konci je to stejné jako tady, jen se to ví o trochu déle. Kýváte na všechny rady a doporučení, se samozřejmostí potvrzujete, že rozumíte všemu, ale už nic nevnímáte. "Děkuju. Ahoj." Mobil samovolně sklouze do kapsy. Opouštím světlo a popaměti vycházím na ulici. Naberu intuitivně správný směr a rychlým (jak jen to jde) krokem mířím domů. Oblečení letí na věšák, boty do botníku. "Já budu malovat..." A maluju. Maluju a maluju a najednou se mi vůbec nechce brečet. Ani se netřesou ruce. Je to zvláštní, že nic necítíte. Jen nelklidné nohy a prudce mrkající oči prozrazují, že něco není v pořádku. Jen vráska na čele je zase hlubší rýha. Mlčím.

Ještě podpis: Zuzanka Tátovi 15.3.2006 (obrázek dodám později.)