Zuzy blog - Zůza píše zeleně

V noci jsem asi měla horečku. Ve dvě hodiny deset minut jsem otevřela oči. Zdálo se mi, že mám v krku dva polévkové noky, nejspíš to byly nateklé uzliny. Byla jsem zpocená a měla tzv. dospáno. Šla jsem se napít, vzala si lék a koukala do tmy. Josef v kleci nechápal, co blázním ve dvě (?!). Jak jsem tak ležela, stále neklidnější a rozmrzelejší, že nemůžu usnout, přepadla mne z ničehonic hrůzná předtucha. Nad postelí mám zhruba dvoumetrovou polici plnou knížek a dvě bonga na ní. Dostala jsem strach, že mi ta police spadne na hlavu. Ležela jsem pod peřinou a snažila se zaplašit myšlenku na děsivou ránu, jež by zanechala nejen na obličeji ošklivé stopy, kdyby se nedejbože skutečně zřítila. Lehala jsem si stále víc od zdi, až jsem se bála, že se zřítím pro změnu já. Z postele. Málo platné, i kdybych byla na samém krajíčku, ta police by na mne stejně dosáhla. Myšlenka se plížila podél zdi se stále větší rozpínavostí, nedala se ničím zaplašit, myslela jsem si chvíli, že bych mohla otevřít okno a počkat, jestli nevyletí ven, avšak představa mrazivého vzduchu uvnitř místnosti se mi zamlouvala asi jako pobyt v mražáku. S horečkou! Rozhodla jsem se, že sundám ty knihy. Vyhrabala jsem své rozlámané orosené tělo zpod peřiny a jala se knihy odklízet. Mám tam ty nejoblíbenější kousky a riskovat pro ně život bylo by sice ušlechtilé, leč nástrojem vražedným staly by se mi ony, takže nezbývalo, než je odstranit. Postupně jsem nakupila Fulghuma, Klímu, Exuperyho, Poltikovičovou, Rudiše, Havlíčka, ba dokonce i Broučky a Hrubína, Poea a Medvídka Pů a další velikány na zem, za hradbu mé postele a zkusmo jsem policí zatřásla. Nepohnula se. Jsem v bezpečí, pomyslela jsem si a s pocitem dobře odvedené práce opět ulehla. Jenomže... Spánek stále nepřicházel a police nepřestávala mne zajímat. Stále znovu jsem pochybovala o její stabilitě. Dívala jsem se na ni a v hlavě se mi promítaly krvavé obrázky, na mysl mi vyvstávaly příběhy, jichž jsem byla zprostředkovaným svědkem při nesčetných vyprávěních kolegyň ze stacionáře i jinde. Znám případ, kdy se ze zdravého člověka stal postižený, protože naň padla zrovna taková police. Zcela jistě vinou té horečky strašila mne (do té doby mírumilovná police) natolik, že jsem se odhodlala vstát zpod peřiny podruhé a sundat větší ze dvou bong, která na polici zůstala. Ulehla jsem opět, zhasla lampičku a s pocitem zadostiučinění konečně usnula spánkem nemocných. Spánkem, kdy se vám zdají neskutečné, často děsivé a skoro vždy nesmyslné, smrkáním přerušované sny.

"Dobrou noc, strýčku Fido." "Dobrou noc, děti!"