Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Ráno bylo milé jako vždy. Docela mne baví vstávat. Tedy přímo okamžik vstávání je krušný stejně jako pro každého, avšak těšení, co dobrého přinese lednice k snídani a následný smls toho všeho , pečlivě nachystaného a z několika chodů složeného, zapitého šálkem vynikajícího čaje s citronem - to je idyla, kterou si nenechám vzít nikým a ničím. Vstávám proto o hodinu dříve, abych mohla v klidu všechno stihnout a ještě mi zbyla čtvrthodinka na neočekávané události. Takový je můj start do nového dne. Vklidu a s úsměvem. Ovšem o tom jsem vám jistě už psala. Vykračuji si směle do práce. Šálu přes pusu, čepici přes hlavu, rukavice přes ruce, batoh přes záda a hurá přes kopec k botanické zahradě, kde sídlí náš stacionář. Procházím uličkami opravených vilek a rodinných domků, dávám pozor na led ukrytý pod sněhem, botama se rýpu v hromádkách posypové soli, vdechuji ledový úterní vzduch, prozpěvuji si v duchu, jako každé ráno, co mě napadlo v noci a v zaobírám se, jako každé ráno, myšlenkou: co budeme dnes s "kamarády" dělat? Hm, zřejmě třídit a navlékat korálky jako celý týden. Je to úžasný relax. Tedy pro nás zdravé dospělé. Pro "kamarády" je to trošku makačka na hlavu, pamatovat si předepsané kombinace barev, ale potřebují to jako sůl. Oni jsou zase natolik mazaní, že berou raději to, než stříhat bílou střiž pro firmu vyrábějící psí pelíšky. (toť práce, kterou si stacionář přivydělává na provoz) I když... Se mnou jich pracuje vždy jen pár, protože střiže je potřeba nastříhat hodně a rukou, které to mohou dělat, není nikdy dost. Takže neuniknou ani tomu. "HAF HAF HAF HAF HAF HAF!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!" Vytrhne mne z chvilkového zadumání. "HAF HAF HAF HAF........ HAF HAF....... HAF HAF HAF!!!!!!!" Zůstávám stát jako přikovaná. V ústech sucho, třesoucí se ruce se snažím ukrýt do kapes bundy, aby ta krvelačná bestie nezpozorovala, že mám dušičku sevřenou kdesi v penálu mezi propiskami v batohu. Pevně zavřu oči. A je to tady. Další z mnoha odstrašujících případů napadení psem jako stvořené pro bulvár pyšnící se na hlavní straně palcovými titulky : Vynesl ji v zubech! Sedm jizev zdobí nohy a trup dvaadvacetileté Z.P. z Teplic...! Případů napadení člověka psem stále přibývá! Bestiální psí útok si vyžádal novou oběť! "HAF HAF HAF....... HAF HAF HAF HAF HAF........HAF!!!!!!!!!!!!!!!!" Myšlenky prolétnou během vteřiny jedna za druhou jako rakety a vybuchují v neviditelných barevných ohňostrojích přímo před mýma zavřenýma očima. "HAF HAF........ HAF HAF HAF.......... HAF HAF HAF HAF HAF.......!!!!!!!!!!!!" "Pojď sem, Besino! Nech toho! Fuj je to! Promiňte, fuj, necháš toho?" "HAF HAF.... HAF HAF HAF HAF...HAF...HAF HAF HAF!!!!!!!" "Ale honem! Ticho!" "HAF HAF HAF!!!" "Ticho! Že se nestydíš. To se dělá? Slyšíš? Pojď sem! K noze!!!!" Stála jsem neschopna jakéhokoliv pohybu. Roztřesená, zaslzenýma očima z toho leknutí jsem se dívala na černou Besinu, kterou evidentně velmi dopálil můj zimní převlek se šálou přes ústa a čepicí hodně přes uši. Ta chvíle byla jako věčnost. Konečně se stará paní s hůlkou dobelhala až k nám a Besinu zahnala. Rozpohybovala jsem své ztuhlé nohy a třesoucím se krokem bez jediného slova pokračovala dál zamrzlou ulicí. Na jazyku zvláštní mravenčení, oči samy od sebe nepřestávaly slzet, až jsem se bála, že mi zamrznou řasami k sobě. Obvykle se psů nebojím, asi proto, že se mi tohle ještě nikdy nestalo. Tak mi ten den začal trochu hrůzně, ale podařilo se mi to ze sebe setřást. Husí kůži mám ale pořád, i když tohle píšu.