Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Nesnáším, když se někdo cítí neohrožený, přemoudřelý a se vším raz dva hotový! Přímo mě vytáčí lidé, kteří se nestydí říci veřejně cosi, co je pro ně (přičemž oni se nevidí!) vizitka naprosté omezenosti, tuposti, hlouposti a sobeckosti. Byla jsem dnes účastna debaty, v níž se jedna paní vyjádřila ke katastrofě v New Orleans pro mě naprosto nepřijatelně. Pravila toto: "Nelíbí se mi, že naše republika posílá tolik peněz do ohrožených oblastí, že věnuje tolik prostředků na humanitární pomoc cizím státům, když sami jsme chudý stát. My máme dluhy, ale jakmile je někde nějaká katastrofa, jsme mezi prvními, kdo posílají peníze." Nemíchám se do politiky, nebavím se o ní, protože o tom nic nevím, ale o humánnosti něco ano. To, že žijeme na poměrně bezpečném území, že netrpíme hlady, není tu válka ani chudoba je asi jediné co "omlouvá" její názor. Nikdy to nezažila. Neumí si představit beznaděj, která se asi rozlévá v duších lidí, kteří přišli o všechno. Tím všechno nemám na mysli jen materiální statky, ale také kus života, který v těch místech strávilli, vzpomínky, minulost, příbuzné, vazby... Neví, co znamená nemít nic. Pro ni je nic to, že si nemůže koupit auto, protože na něj za měsíc nevydělá dost peněz (ale za rok ho může mít). Pro ni je nic, že nemá perlový náhrdelník, nevlastní rodinný dům nebo nejede v létě na dovolenou do Austrálie. To je nic povrchního konzumního člověka. To je nic, které má váhu plné skříně oblečení, bytu v solidní čtvrti, nábytku a zařízení, manžela, rodiny, dobré práce, jídla... Její nic v České Republice není ničím ve srovnání s lidmi tam. Kdekoliv, kde jsou lidé zasaženi nějakou pohromou nebo trvalou nepřízní a potřebují pomoc. Prostředky, které jim posíláme, jim zajistí například pitnou vodu, jídlo nebo oblečení, rozhodně ne standard, jaký máme my tady. Jak se může někdo nestydět pronášet taková tvrzení nahlas! Pobuřuje mě to a vzkazuji tímto všem takovým "paním a pánům": Já vím, že je správné přispívat a posílat humanitární pomoc do ohrožených oblastí, je správné se těmito věcmi zabývat a je správné je řešit způsobem, jakým jsme schopni pomoc poskytnout - peníze, polní nemocnice, armáda... A jsem pyšná na to, že se to děje. Jen víc!