Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Původně jsem zde chtěla psát o melancholii a pocitu osamělosti, ale velmi záhy jsem došla k závěru, že je to věc natolik abstraktní a neuchopitelná, až se všechny mé pokusy o vyjádření takového rozpoložení duše staly ve své melancholii nakonec zcela nepopsatelnými, takže jsem od nich, přičemž nikterak od melancholie samotné, raději upustila. Člověk v osamělosti, nad níž navíc neustále přemítá, třebaže si to ani neuvědomuje a ona osamělost je pouze druhotná a za myšlenkami zdánlivě se ubírajícími jiným směrem skrytá, bývá ve svém důsledku sám sobě protivný, tím víc, když si ve svém hloubání připustí, že si za ni může sám.
Takže teď jím kakao. Normální obyčejné hořké kakao v prášku. A mám ho, přiznávám se, až za ušima. Jediným nadechnutím a vydechnutím se totiž, jak známo, rozdmýchává na všechny strany a tvoří takové až jakoby kakaové obláčky. Lepí se na patro i na lžičku, podobně jako sušené mléko. Byla jsem v parku. Chtěla jsem podniknout výlet s bráchou k vodojemu na druhé straně města, ale na poslední chvíli, jak je jeho zvykem, si to "zkusil rozmyslet..." (???!!!???) Takže jsem vzala knihu, deku a přesnídávku a šla do parku. Sluníčko je dnes milosrdné. Vítr fouká svěží, to znamená, že před pobytem ve stínu vezmu zavděk raději prosluněným trávníkem. Jenomže... Kdo by to byl řekl, že se sluníčko tak rychle pohybuje? (Kuba. Samozřejmě. Ten by to věděl, ale ten tam, bohužel, se mnou nebyl.) Nevědoucí Zuza co deset minut musela posunovat deku, jelikož stín okolních stromů se jí neustále lepil na paty a chladivý větřík způsoboval zbytečnou husí kůži. Prchala jsem před tím stínem, stejně jako před osamělostí, o které jsem se nedokázala vyjádřit a nakonec mne, stejně jako ona, znovu a znovu dostihl. Ji jsem zaháděla knihou a přesnídávkou. Zabrala, ne však na stín. Po dvou hodinách jsem šla domů na kakao. A dál jistě tušíte... Začala jsem psát blog.