Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Minulé pondělí jsem se nechala očkovat proti klíšťové encefalitidě. Je to prakticky "bezbolestná injekční aplikace" oslabených kmenů skutečné encefalitidy, jíž vám vstříknou do svalu a: tělo poper se jak umíš. No, řeknu vám, takový boj jsem za historii své klíšťové imunizace ještě nezažila. Nejenže mi tentokráte nedali na vybranou, jestli chci do zadku nebo do paže, jak tomu bylo za zlatých časů mé dětské obvodní lékařky, automaticky se dožadovali paže a ještě ke všemu to dost bolelo. A že já něco snesu (tedy co se injekcí týče)! V případě možnosti volby nastavila bych samosebou (dámy prominou) zadek, takhle jsem však poslušně a spořádaně nechala sestru "nepíchavku" aby mi injekci aplikovala do paže. Ranku mi přelepila nakříž dvěma náplastmi a dožadovala se za to všechno 120ti korun. Dostala je. Jak jinak. Jelikož jsem již několik očkovacích dávek absolvovala, neobeznámil mne nikdo s možnými nežádoucími účinky. Bylo mi pouze doporučeno posečkat po ukončení návštěvy lékaře ještě několik minut v čekárně. Snad aby to se mnou nešlehlo. Nebojte, nešlehlo. To až doma. Během hodiny mi naběhly tříselné uzliny tak, že jsem stěží zvedla nohu či se ohla, abych si zavázala botu. Následovaly dny plné překvapení. Bolest svalů, ztuhlost, zvýšená teplota, slabost. Měli jsme jet s Kubou na pár dní do Písku. Nejeli jsme, protože Zuza dělala bábovičky pěkně doma pod peřinou. A vztekala se u toho náramně. Hysterčila, že dostane zánět mozkových blan, zoufala si, že to snad nikdy nepřestane a zatímco jí Kuba zavazoval boty, roztékala se jako jablko v troubě. Hrdě jsem se dožadovala procházky, plánovala natírání topení a dveřních futer, když už nám byl odepřen Písek, Kuba se dokonce hodlal pustit do nátěru okenních rámů všech našich tří oken! Jenomže... Tělo si nenechá poroučet. Stěží jsem se dobelhala z parku domů a pokorně jsem se, šupky dupky, odebrala do postýlky. Okna jsme nechali jejich osudu, topení i rámy rovněž, jen vysazené dveře do kuchyně zůstanou vysazené zřejmě napořád. Je to tak lepší, stejně byly ohavné. Nepřiměřená reakce na očkovací látku se mne držela přesně do pátku, kdy jsem byla odhodlána navštívit lékařku znovu a podělit se s ní o několikero trpkých zážitků z proležené dovolené. Žel ani toto nebylo mi dopřáno učinit, jelikož v pátek většina mých příznaků jako zázrakem vymizela. Konečně můžu zase ohýbat hlavu a obouvat si boty a chodit na nákup v časovém horizontu několika minut nikoliv hodin! Jen to tříslo mi zůstalo. Snad se rovněž umoudří.

PS: na obhajobu očkování však musím říci: Ničeho nelituji!