Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Dnes a zítra mne čeká náročně sezecí den. Opět budu absolvovat cyklus nekonečně osmihodinových přednášek na téma resocializace zdravotně postižených. Zpravidla jde o nekonečno slov v různých obměnách opakujících se stále dokola celých osm hodin, přičemž my, stejně jako lektor, donekonečna opakujeme "pro lektora i pro sebe," co si z této přednášky odnášíme, co jsme si zapamatovali, co se nám nejvíce líbilo, co je pro nás nejužitečnější apod. Ptají se v průběhu celého toho osmihodinového bloku cca 5x. Nikdy nikoho neopomenou, mluvit musí dobrovolně povinně všichni. Já to nenávidím. Opakuji stále totéž, přičemž musím čelit konfrontaci s vlastním svědomím, pochopeným resp. nepochopeným výkladem a rovněž všem očím přítomných "spolutrpících" i lektorů. Nerada na sebe upoutávám pozornost. Je to pro mne znásilňování mé vůle. Odpovědí lektora by však nejspíše bylo: jaký máš konkrétně problém? Proč je to pro tebe stres? Jak si myslíš, že by se dal úspěšně odbourat? Jsi si vědoma toho, že překážky v životě je nutno překonávat a nikoliv se jim vyhýbat...? Bléééééééééééééééé.
Musím jít, ještě potřebuju růžovou látku na polštářky, tak se skočím mrknout do švadlenky. Přeji krásnou sobotu!