Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Zuza je sama doma. Chvilku. Zuza je nemocná. Má virózu, ale ne snad prasečí, i když... Co na tom, kdyby jo. Píská jí v uších a při každém zívnutí protivně píchne v levém bubínku. Když je úplně potichu, když ani pes z vedlejšího bytu neštěká, když přestane vnímat plechové praskání gamat (rozuměj staré plynové topení v činžovních bytech z minulého století), slyší velmi slabounké pííííísk. Sylším samu sebe. Jak žiju. Jak mi krev pulzuje do hlavy, a když prudce zamrkám očima, zamlaskají mi v nich slzy. Někdo mi zatáhl za záchrannou brzdu. Někdo, kdo si umanul, že ho nikdy neuvidím, ale on bude pořád se mnou. Někdo, kdo ve správný čas (jak pro koho správný) rozhodne nezávisle na mně, jak to bude dál. Každý takového někoho nebo něco máme. Možná samo něco v nás, nebo něco mimo nás...? V rozběhu mezi stacionářem, poštou, notebookem, Intersparem, vánočními nákupy a rodinou mě prudce zatáhl za vlasy a smýkl mnou do postele. A lež! Chtěla jsi něco říkat? Protestovat? Tak teplota a spi. Chtěla ses nadechnout, abys aspoň v prudkosti výdechu mohla vyjádřit nesouhlas se současným stavem? Tak rýma a nudle a zkus si vydechnout prudce! Takže pokora. Hodná holčička Zuza. Leží, pije, potí se, měří se, kouká do stropu a kroutí se na posteli, jak je rozlámaná od toho nekonečného ležení. A když je večer hodná, moc hodná, vydržela všechno, smí si dát pěkně horkou sprchu a nechat si proud vody stříkat na vlasy a za krk. To se jí pak vždycky uleví. Je to jako na dovolené u moře. Jiná země, cizí řeč, všichni cizí - nezbývá než zajímat se o to, co budu jíst a kde budu přes den odpočívat. Když jsem nemocná, zajímám se o totéž. Všechno ostatní a běžné je velmi vyčerpávající a absolutně nepodstatné. Četla jsem pár starých článků na mém blogu. Některé jsou vážně dobré. Jako by ani nebyly z mé hlavy. Připadají mi tak chytré, důmyslné... Kam se mi jen to důmyslno podělo? Sakryš. Že bych měla být nemocná, abych to zase našla?