Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Dnes jsme byli s kamarády ze stacionáře v kině. Doba ledová II. Nic moc, teda pro mě. Nemám tohle ráda, ale mnohem víc nemám ráda, když je někdo předpojatý pokrytec. Paní na pokladně mi řekla, že na průkazky ZTP/P je sice 50% sleva, ale doprovod si hradí plné vstupné. To je pěkná hloupost! Zavotně postižení s potřebou průvodce mají vždy doprovod zdarma. Je to proto, že je to nutnost, nemají na výběr. Buď půjdou s průvodcem, nebo nikam. My jsme jejich průvodci, jenomže to paní jaksi nedošlo, nebo si nedokázala dát dohromady, že já jsem vychovatelka ve stacionáři a myslela si zřejmě, že se chci jen tak svézt zadarmo na něčí průkazce. To mě dopálilo, protože zrovinka na Dobu ledovou bych sama dobrovolně nikdy nešla. A co víc, nikdy bych se pro svůj vlastní prospěch nesvezla na něčí průkazce. Samozřejmě, že jsem se se svým trablem svěřila kolegyni, která šla po mně. Zdůraznila, že jsme pedagogický doprovod zdravotně postiženým a najednou to šlo... Zřejmě jsem nevypadala dost důvěryhodně na pedagogický doprovod. Měla jsem černou vestu s kapucí a snažila jsem se být podezřele přívětivá.

Kvůli dopolednímu promítání jsme nestihli svačinu, takže jsme po příchodu do stacionáře rovnou poobědvali. Jednomu z našich klientů, který si nosí svačinu z domova, tedy jeho svačina zbyla. Byl to jogurt. Podotýkám, že právě tento klient je při těle a dieta by mu rozhodně neuškodila. Nemá žádne zdravotní komplikace, jež by vyžadovaly dodržení pravidelného stravování. Je fyzicky přiměřeně vpořádku. Jako každý jiný klient stacionáře. Dokonce je na tom pohybově i mnohem lépe než ostatní. Přesto je snad jediným zájmem jeho rodiče důsledně dbát na jídelní režim svého syna. Jídlo je zřejmě to nejdůležitější. Každému se přeci stane, že se někdy nestihne najíst. Nic to neznamená. Nic, jen to, že ušetřil jeden jogurt. Například. Jenomže tatínek tohoto klienta se nesmírně dopálil. Ztropil na chodbě stacionáře ohromnou scénu, protože jsme nezajistili, aby si klient jogurt snědl. Je snad jeho problém, že se v kině nesmí jíst?! Nepřesvědčil ho ani argument, že po obědě jeho syn už na jogurt hlad neměl a před obědem jíst jogurt je trošku hloupost. Tatínek celý zrudl a začal se rozkřikovat, že to bylo naposledy, že to věděl od začátku, že syna do našeho zařízení dávat neměl, že by ho sem nejraději už neposílal a že si ještě moc rozmyslí, jestli ho pošle na týdenní pobyt do Sloupu v Čechách, kam se jede zítra, a kam se zcela dobrovolně přihlásil. Podotýkám, že syn se na pobyt těšil. Tatínkovi padala z úst slova jako nikdy, vůbec, naposled, příšerný, konec apod. Kategoricky odmítal jakýkoliv pokus o zlehčení celé banální situace vyprovokované pouze tím, že jeho syn nesnědl dopolední svačinu. Syna se samozřejmě otec na nic neptal. Rozhodoval vše za něj. Snažily jsme se mu vysvětlit, že stacionář je zařízení pro jeho syna, že sem chodí rád, na pobyt se těší, a že by možná bylo dobré zeptat se jeho, co si o tom myslí. S tatínkem to ani nehlo. Vidím to jako neuvěřitelnou nestoudnost, sobectví a zlost, nespravedlnost a hanbu. Třásla se mi kolena. Nemohla jsem tomu uvěřit. Možná, že kvůli jednomu jogurtu přestane do stacionáře docházet úplně. Přitom právě tento klient by měl šanci stát se lepším, než z něj udělal jeho tatínek. Mohl by se naučit podepsat, postarat se o sebe, umět nabídnout pomoc kamarádovi, místo toho je mu mixováno veškeré jídlo na kaši, protože jej rodiče za celých 24 let nenaučili kousat, polykat sousta. Jeho zdravotní problém z dětství, jež mu nějaký čas bránil přijímat normální stravu byl přitom dávno dávno překonán. Neumí si zavázat tkaničku, ačkoliv by na to fyzicky měl. Je nepřiměřeně sebevědomý, na všechny dotazy ohledně dovedností odpovídá spřehledem ano, umím! Jak ho to naučil tatínek. Přitom následný test jednoznačně prokáže, že si vymýšlí, že to ve skutečnosti neumí. Dokonce tvrdí, že chodil na balet, což je absurdní nesmysl, umí číst, ale již pouhé podání novin nás přesvědčí o tom, že si vymýšlí. Drží je totiž obráceně. Kéž je na světě méně a méně sobeckých lidí. Držím palce, Davide!