Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Jsem organizátorka třídních srazů. Střední školu jsem ukončila v roce 2002, ale od té doby se scházíme pravidelně nepravidelně zhruba jednou do roka. Letos to bylo v sobotu 13.srpna. Datum jsem zvolila po předchozí dohodě s dojíždějícími spolužačkami, přičemž jsem opomněla, že na stejný den připadá začátek mé dovolené na Šumavě. Naštěstí se dal termín o jeden den posunout, takže na dovolenou se jelo o den později. Sobota je tedy volná!

Zámecká pivnice: 19:00
Jsem první. Objednávám malou desítku a vyčkávám. Číšník, mile vyhlížející kluk zhruba v mém věku, se na mě významně usmívá, zatímco já lovím v batohu cokoliv, co se dá číst, byť by to měl být obal od papírových kapesníků. (nenávidím čekání) Našla jsem program kina Květn na měsíc srpen. Hloubavě se začítám do stručných popisů jednotlivých filmů vesměs populární komerční zahraniční tvorby. Normálně mě odrazují již pouhé názvy, ba co víc, již země původu (!) mnohokráte rozhodne o mém absolutním nezájmu, avšak ve chvílích výjimečných, jako právě tato, se i sebevětší filmový kýč jeví jako poutavé a zajímavé dílo hodné minimálně onoho čtení již zmiňovaného stručného popisu děje v programu. Tituly jako: Kung-fu mela, Rukojmí, Sin city - město hříchu, dokonce i Příběh žraloka jsou ve chvílích nekonečného čekání perlami, byť v mých očích ještě před hodinou a znovu za hodinu budou opět pouhé prázdné říční škeble. (chtěla bych jen podotknout, že nemám vůbec nic proti říčním škeblím, naopak! A pokud se můj příměr mohl nějaké z nich, byť jen nepatrně dotknout, či snad dokonce ji urazit, hluboce se milé škebli omlouvám!)

19:15
Přichází první účastnice třídního srazu. A po ní další a další! Objednávám si druhé malé, zábava zprvu vždycky trochu vázne, přeci jen naše setkávání odděluje celý jeden dlouhý rok. A tak nejdříve vyměníme jen pár formálních vět, optáme se co a jak, prohlížíme fotky z dovolených a díváme se opatrně jeden po druhém, hledajíce snad přetrženou nit, jež nás dříve pojila, někdy až málem omotávala a škrtila v jedné třídě každý den po čtyři dlouhé roky...

20:00
Ten, na něhož jsme všichni netrpělivě čekali se dostavil s hodinovým zpožděním: (musím používat všichni, nikoliv všechny, neboť se mezi námi vyskytuje a pravidelně na srazy dochází jediný mužský element - spolužák Roman) náš jedinečný třídní profesor! (neberte to doslova, ten kdyby to četl...!:)) Nálada je čím dál živější, nechávám se jen tak unášet proudem ubíhajících vět, slov, myšlenek a - činů! Třetí malé to jistí...

21:00
První panáky vodky definitině boří rozpaky a bariéry. Pak už jde všechno rychle. Až příliš rychle na to, aby si člověk uvědomoval souvislosti, následky svých nerozvážných jednání a počínání. (ve vší počestnosti samozřejmě!) Padlo čtvrté malé a do druhé nohy už vyvažuje pořádný panák na ex. Fotografie pořízené na digitální fotoaparát zapůjčený naším profesorem přímo ze školy dokumentují atmosféru stejně spolehlivě jako lístek, jež se s přibývajícím večerem rychleji a rychleji plní čárkami.

22:00
Návštěvy WC jsou čím dál častější, zejména ty moje. Nejsem zvyklá pít, a už vůbec ne v takovéhle společnosti, takže hranici, takzvanou záklopku, za níž není radno zacházet spolehlivě překročím dalším velkým společným panákem a už se vezu. Cítím horko, horko a tlak v hlavě. Vnmám své tělo už jen jakoby z druhé strany. Ruce i nohy ztěžklé stejně jako mysl, jindy tolik svěží a čerstvá nyní klopýtá a tvrdne. Na záchodě, kde jsem teď pomalu víc než u stolu, si oplachuji obličej studenou vodou. Pohled do zrcadla mě samotnou velmi překvapil. Slyším se, jak něco říkám, ale vidím jen v odraze pohybující se rty. Dotýkám se nejdřív skla, pak teprv své tváře. Vracím se, usedám a znovu odbíhám na toaletu. Číšník dobrák stále se na mě usmívající mi přinesl páté malé. A panáka do čtvrté nohy.

23:00
Vstávám, chvatně na sebe házím oblečení a platím: "150 je málo..." směje se na mě číšník. "Dám vám co mám, a ještě nějaké drobné aspoň na půlku té poslední vodky," soukám ze sebe rádoby vtipně. Směje se pořád. "To nechte, to je dobrý," mrkne na mě povzbudivě. Budiž, tak tu poslední máte u mě na příštím srazu - pomyslím si. Během loučení se samozřejmě snažím vypadat co možná nejsvěžeji, tuším však, že mé oči prozrazují stav těla otráveného alkoholem stejně spolehlivě, jako teploměr horečku 38,5... Třídní se mě ještě pokouší zadržet, smířlivě mě chytá za zápěstí, ale já musím musím musím ven! Nashledanou, nashledanou příští rok...

Cesta domů byla krátká, cítila jsem potřebu dostat ze sebe všechen ten sajrajt co jsem vypila. Utíkala jsem a utíkala - z kopce, do kopce, z kopce, v parku jsem si sedla na lavičku a (odpusťte tu nechutnost) šlo to ze mě ven. A ještě doma a ráno a celý druhý den ve vlaku, když jsme jeli s Kubou užívat si naši krásnou dovolenou na Šumavu.