Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Čas od času je potřeba provětrat šatník a vyházet staré, jenž bylo postupně nahrazeno novým. Je to, zvláště pro slabší a sentimentální povahy, velmi intimní a těžká záležitost. Věci, které sice už nenosíme, ale které prostě jen máme, že je třeba ještě někdy oblékneme, zabírají sice místo na policích, ale vzpomínky, jež v nás vyvolávají, nám nedovolují jen tak se s nimi s lehkým srdcem rozloučit. Stává se, že nás po letech pěkně vypečou. Pokouším se nacpat do jeansů, které se mi zasekly někde u kolen, hnědé sako, které mne škrtí v ramenou ujišťuji, že to nevadí, a při jeho svlékání mne napadne, že asi tak nějak se musí cítit člověk ve svěrací kazajce. Čepice, která mi nikdy neslušela, ale dostala jsem ji od mámy, zůstává na dně krabice, a ta, která mi padla, připomíná spíš hromadu žmolků držících pospolu jen silou prožitých zim, mizí v igelitovém vlaku směr kontejner. Vytahané svetry násilím rvu zpod hromady nových, nevytahaných, a naposledy k nim přivoním. Že to tenkrát byl úlovek, mne ještě dnes hřeje u srdce při vzpomínce na second hand, v němž jsem je mezi desítkami jiných ukořistila. Oblečení, které mne provázelo etapami mého života, mohu podle původu rozdělit do tří skupin: dostala darem, ulovila v second handu a zakoupila za své vydělané peníze. Míra opotřebení je rovněž dělitelná na tři: nenošené, obnošené a v troskách. V kategorii v troskách mám například mikinu s kapucí, kterou jsem zdědila po dávném příteli, a která pro mě ještě dnes voní garáží a dílnou, kde jsme společně opravovali motocykl a později tuningovali trabant. Nenošené mám  většinou sukně nebo halenky, protože jsem si je kupovala v mylném domění, že mi padnou, zatímco doma u zrcadla jsem se již nikdy nepřesvědčila, že tomu tak skutečně je. No a obnošené je vše, co se mnou chodilo na střední školu, na pomaturitní kurz němčiny, co se mnou navštěvovalo mé první zaměstnání lektora ekovýchovných programů pro děti z mateřských školek, co je na fotografiích z divadelních zkoušek a co i když už dávno nemá původní barvu ani tvar, pro mne navždy zůstane symbolem odžitých let. Jenomže jednou zjistíte, že máte nějak moc věcí zařazených díky svému opotřebení do skupin: na ven, na zahradu a na dodělání, a když si k tomu spočítáte, kolikrát za rok skutečně na zahradě pracujete, kolikrát jdete ven ve vytahaném svetru a kolikrát malujete byt, abyste zde uplatnili věci ze série na dodělání, rychle vystřízlivíte, neboť toto množství v pohodě vám vystačí až do důchodu. A kvůli tomu jsem přeci jen vypravila dnes dopoledne tři igelitové vlaky třemi různými směry: směr kontejner (ten byl nejmenší), směr divadelní fundus (ten byl prostřední) a směrem do bazaru a do Červeného kříže jsem vypravila ten třetí, největší. Zajímalo by mě, jak se asi bude cítit dívka, která bude možná nosit mé černé šaty zavazovací za krkem. Jestli jí, stejně jako mně, někdo řekne: teda Zuzo, ty ti slušej, ale bacha, koukaj ti prsa, když se předkloníš!