Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Babička zemřela. Náhle... Stejně náhle, jako před pěti lety táta. Bez varování, jen tak. Jednoho pátečního odpoledne se to prostě stalo. Pár dní v nemocnici a konec.

Fascinuje mě, jak jen může být taková významná událost prosta sebemenších příprav, bez náznaku mimořádnosti. Často v domácí obuvi, ve všedních šatech... Nakoupené jídlo v lednici zůstalo na stejném místě, kam ho uložila, když ho z obchodu přinesla a vybalila z tašky. Právě v tom určitém regále, vedle krabice mléka a otevřené marmelády.... Ještě ani nevypršela doba trvanlivosti... Ale babička už tady není... Už ho nebude jíst.

Pyžamo složené pod peřinou v ložnici jako obvykle, ručník na sušáku v koupelně, na toaletce krém, v němž ještě ráno přibyl čerstvý otisk jejího prstu... Ještě neumyté nádobí po obědě, na plotně hrnce... Připadá mi nepatřičné, že člověk vše zanechá tak, jak to ještě před chvílí používal. Přitom jsou mnohem méně významné události v životě, než je smrt, které nás mají k tomu, abychom uklidili byt, svátečně se oblékli, vynesli smetí, svlékli postele, uzavřeli vodu... Například dovolená nebo odchod do práce, aby až se vrátíme, bylo vše přichystané k upotřebení nově. Ale smrt vždy zastihne člověka tak náhle, že své věci nestihne dát do pořádku. Přirozené, ale zdá se mi to tak nějak málo obřadné.

Byla jsem za ní zhruba před týdnem na návštěvě. Uvařila oběd, jaký jsem u ní ještě nikdy nejedla - těstoviny s masem a smetanovo sýrovou omáčkou a polévku s knedlíčky. Přitom vždycky dělala šunkofleky nebo kuřecí stehno s těstovinami a polévku z mléka... Po obědě jsme si uvařily čaj, šly do obýváku a ona mi přinesla ze špajzu štrůdl. Povídaly jsme si, smály se, vyprávěla, jak ještě na škole hrála malou roli v divadelním představení...

"Už musím jít, babi," zvedla jsem se. V předsíni jsme ještě mluvily, ukazovala mi svou kabelku, zkoušela si ji přede mnou. Rozloučily jsme se obvyklým tak ahoj... Daly jsme si pusu a než jsem sešla schody do přízemí, ještě jsme si zamávaly. Dělaly jsme to tak pokaždé. Nebylo to vůbec výjimečné. "Tak ahoj, Zuzko a přijď zase někdy!" "Jo jo, tak ahoj, babi..." A bylo to přitom naposledy.

Každý den zapaluji na okně tátovi svíčku. Teď už tu hoří dvě.

"Pozdravuj ho tam nahoře, babi, jo?"

Stýská se mi.