Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Tak ho mám doma! Je rychlý, kabelový a přišel nám ho zapojit jeden pán, co se zpozdil o pět hodin... No což, stane se... Že už to mám, odpouštím vám, pane Karneval.. Jsem zase nemocná. Je to peklo, pořád na mě něco leze a zase slézá a zase leze a zase slézá a já nevím, jestli by bylo lepší, kdybych jedla do konce života už jenom jablka a pomeranče nebo je to jedno, když to přijde, tak nepomůže ani bomba...?! Tedy vitamínová! Paní doktorka mě sice nemocnou neshledala, přesto však "zobrala som si dovolenku," abych nerozprskala Zuzy chřipku na všechny kamarády ve stacionáři.
Stůl s počítačem mám hned vedle okna. Když píšu, můžu se dívat ven. Sněží. Parkoviště, na nějž mám unikátní výhled je rozježděné a je tam sněhu jen málo. Poslouchám soundtrack k filmu Hodiny, ale je to tak smutné, že to raději vypnu, napadají mě samá melancholická slova a to se do prázdného bytu příliš nehodí... Tak, Hana Hegerová je lepší!
Dopoledne jsem skládala puzzle. Dostala jsem ho k Vánocům. S Kubou skládáme panoramatický obrázek několika větrných mlýnů. Je tam spousta oblohy a spousta mlýnů, a taky spousta jednotlivých dílků, přesněji 1000. Takže se u toho náramně vyvztekám, než najdu kousek vrtule nebo zdi nebo nedej bože oblohy, které je tam opravdu hodně! Vrrrrrrrr!
Kdybych byla vrtule větrného mlýna, otáčela bych se nejspíš hodně pomalu. Nahoře bych se vždycky rozhlídla, a pak se spustila k zemi, natáhla ruce a strčila bych si do pusy trochu hlíny. Žvýkajíce tu hlínu jela bych zase nahoru... A dolů... A hlína... A výhled... A tak dokola.

Jdu si dát raději cibulový sirup. Je to jistější. A bez žížal!

Měsíc! Vidím měsíc! Je úplně malinký, tenoučký, slabý, ještě je ostrý jako břitva. Poslední tři dny jsem ho na obloze marně hledala. Teď ho konečně vidím a už chápu! On měl zatmění. To znám. Taky ho mám.