Zuzy blog - Zůza píše zeleně

"Dobrý den, my se ještě neznáme, já jsem Zuzana."
"Jitka, těší mě."
Podání ruky.
Úsměv.

Banální situace. Za celý svůj život, v koncentrovanější podobě ovšem během mého působení ve stacionáři (vzhledem k častému střídání studentů - praktikantů), jsem absolvovala několik desítek, ne-li stovek seznámení. Podala jsem si ruku s mnoha muži a ženami, přesto mne nikdy neopustil jistý pocit nervozity při seznamování s novým člověkem. Je mírně znepokojující přejít z minuty na minutu ze stavu "cizí člověk" do stavu "známý," a to oboustranně. Velmi se proto na tento několikavteřinový ceremoniál soustředím a dávám si záležet na správném podání ruky, přátelském výrazu v obličeji a srozumitelném vyslovení svého jména. Doufám přitom, že druhá strana je na tom s pamětí na jména podstatně lépe než já a to mé si zapamatuje. Seznámím se s někým a ještě v téže minutě zapomenu, jak se jmenuje. Přitom se jedná o pouhopouhé jedno či dvě slova. Trapná situace se ještě umocní, potřebuji-li danou osobu oslovit, či někoho odkázat na její pomoc. Obvykle si nějakou dobu vystačím s označením: "slečna ergoterapeutka, studentka, praktikantka apod." Jednou ale musím s pravdou ven. To potom přicházím s omluvným výrazem ve tváři, rozpačitým úsměvem a nesměle se dotáži na jméno. Je to však pro mě dost trapné. Nevím, jak se naučit pamatovat jména lidí, s nimiž se seznamuji, paradoxně přeci právě za účelem toho, abych jejich jméno znala a mohla je prostřednictvím něj oslovovat.