Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Když mi bylo asi tak mezi deseti a dvanácti, toužila jsem, jako každá dívka na začátku puberty, nevyhraněná a absolutně "stádomyslná," po všech moderních výdobytcích a výstřelcích. Mé vrstevnice nosily tenkrát na tělocvik a ve volném čase takzvané elasťáky, nebo cyklisťáky. Jednalo se (a jedná stále) o krátké nebo dlouhé, těsně na nohy upnuté sportovní kalhoty, většinou černé barvy. Všechny holky ve třídě je měly. I já jsem maminku seznámila se svou touhou po tomto malém elastickém zázraku. No a protože moje maminka měla zřejmě pro mou potřebu pochopení, či ji snad dokonce považovala za dobrý nápad, pořídila mi také jedny takové. Stříbrné, krátké a přesně tak elastické, jako měly ostatní dívky ve třídě. Srdce mé zaplesalo radostí nad statusem, jejž jsem právě vlastnictvím oněch kalhot vydobyla, a kterýžto je v tomto věku tolik potřebný, ba životně důležitý. V euforii jsem si je ihned zkusila. ...no, to poslední, co bych o nich mohla tvrdit bylo, že mi padnou jako ulité. Padly mi hrozně blbě. Nejenže se guma, která běžný pas obepíná tím, že se mírně napne, vůbec nenapla, ale pouze kolem mého pasu tak nějak pasivně byla, ale dokonce ani nohavice má útlá stehna neobepnuly, ba co hůř, divně kolem nich trčely, muchlaly se a povlávaly. Strašné.

Kolem patnáctého roku se totéž opakovalo s botami značky Steel. Hrozně jsem toužila po vysokých šněrovacích bagančatech, jaké nosila Darja v animovaném seriálu z MTV, a které jsme se my, nastávající středoškolačky, toužily rovnat. A opět ta stejná písnička. Vyzkoušela jsem několik párů takových bot, než jsem se definitivně přesvědčila o tom, že ani mé kotníky nejsou dostatečně OK. Ačkoliv jsem tkaničky utáhla na maximum, bota nikdy má lýtka nebyla schopna obejmout. Stále mi tam zbývalo místo na dva prsty.

Teď je mi 25. Ráda bych na běžky. Paní v obchodě se sportovním oblečením mi podala speciálně upravené elasťáky, v nichž údajně nebývá zima, a které si běžkaři s oblibou kupují pro jejich ověřenou funkčnost. Samozřejmě, že i tentokráte jsem zatoužila vyrovnat se oněm běžkařům, kteří takové elastické kalhoty nosí. Zamířila jsem s nimi do kabinky. Světe nediv se. Ještě pořád jsou mi volné. Vzala jsem místo nich jiné. Neupnuté na tělo. Přeci se před ostatními upnutými běžkaři neznemožním!