Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Bylo po dešti. Země rozbahněná a tráva ležela. Pršelo celou noc. Chodníky v ranním slunci vysychaly. Podrážky bot na nich dělaly mokré otisky. Kráčela jsem a za mnou stopy mé vlastní přítomnosti. Než i je slunce vysušilo. Vzduch voněl hlínou a tlením. U země se držela pára. Auta vezoucí své majitele do práce ve spěchu kolem rozsřikovala vodu. Namáčela obrubníky. I mě několik kapek zasáhlo do nohavic. Dívala jsem se stranou do trávy. Odpadky, zbytky jídel, žvýkačky, prošlé jízdenky a psí výkaly. Takové jsou trávníky ve městě mezi silnicí a supermarketem. Zvuk rozstřikující se vody pod koly automobilů a řev motorů téměř přehlušil zpěv ptáků, ale i tak jsem je zaslechla. Sledovala jsem dál své vlastní boty jak kráčí poloprázdnou páteční ulicí. Viděla jsem žížaly. Desítky žížal. Vylezly v noci ze země, z bezpečí trávníku, aby se nabažily dešťové vody. Naivní žížaly dešťovky. Jejich dlouhá růžová těla se teď jedno vedle druhého matně leskla v ranním slunci. Některé byly rovné, jiné zkroucené, některé s hlavou zabořenou do spár mezi dlažbou a další tam byly natlačené docela. Snad se ještě nad ránem po dešti snažily před neúprosně přicházejícím dnem narychlo zavrtat zpátky do bezpečí městské neúrodné hlíny. Marně. Zastavila jsem se a rozhlédla kolem sebe. Lidé chodili všemi směry a maminky s kočárky dál tlačily své děti povídajíce si o plenkách a manželích co jsou málo doma. A na chodníku mé žížaly. Rozježděné, rozšlapané, vysušené. Všechny byly mrtvé. Potupně, nedůstojně a naprosto marně zahynuly v tak nepřírodnm prostředí, jakým bezpochyby je městský chodník.  Ne, nebojovaly s ptáky, nezemřely proto, aby nasytily hlodavce. Zemřely hromadně pod paprsky nemilosrdného slunce, pod kroky chodců a pod koly kočárků. Několik metrů od lékárny jsem uviděla jednu docela velkou. Ještě se hýbala, ačkoliv byla v půli přejetá. Ještě se hýbala a zdvíhala, tak jsem ji vzala a položila do trávy.

Vyzývám všechny žížaly, aby neztrácely rozum a zůstávaly za deště v bezpečí svých hliněných a travnatých příbytků. Také miluji dešťovou vodu a také bych nejraději za deště olizovala chodníky, ale vím, že nesmím, jestli chci ve zdraví žít co nejdéle.

Vyzývám všechny slušné lidi, aby po dešti v žádném případě nešlapali na žížaly. Kráčejte, prosím, opatrně po chodnících. Jde o život.