Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Poslední dobou mám trošku poblémy. Měla jsem například zajíce v polévce. Nabrala jsem ho na lžíci a pozorovala, jak se přískoky žene přes kopce drobení a mrkve, jak kličkuje mezi zrádnými oky plujícími jako ledové kry po hladině vývaru na lžíci a naráží o sebe, přičemž se občas spojí v jedno veliké plovoucí oko. Než jsem stačila zajíce oslovit, zeptat se na cestu nebo ho alespoň pozdravit, zmizel. Udivilo mne to. Zajíc a zmizet? V rozrušení jsem polkla, olízla okoralé rty a pohlédla na prázdnou stříbrně se lesknoucí lžíci. Bez zajíce. Očima těkavě přejíždím v kruzích obsah talíře. Nořím se pod hladinu a tápu po dně. Bílá kamenina se po okrajích mírně svažuje ke dnu, které je dost hluboké na to, aby se tu mohlo prohánět množství zajíců, ale zároveň ne dost hluboké na to, aby se tu mohl nějaký jen tak ztratit! Znervózním, když se vynořím a celé mé tělo je polapáno do malých i větších ok. Snad se tady zajíci mohla přihodit ona zvláštní nehoda se zmizením... Snad některé z těch očí propíchlo zajíce pohledem a jeho bezvládné tělíčko v několika málo nepostřehnutelných okamžicích utopilo ve vlahém pohledu. Zajíc topící se v polévkových očích mezi záhonky zeleniny a především mrkve, na níž vylákán, lapen přímo při činu! In flagranti zloděj mrkví. Tomu říkám rychlost. V zamyšlení proháním několik mrkvových sluníček po hladině. Odvracím pohled a zadívám se na okamžik před sebe. Slyším cinknout lžíci. Je to mžik. Pohlédnu zpět do talíře, mrkvová sluníčka jsou pryč. Zmizela. Jen prázdná lžíce, drobení a rozvířená hladina ok. Desítky, možná stovky párů mne sledují a baví se. Posměšně přivírají víčka, spojují se a zase rozpojují. Posmívají se mi. Jakoby se snažily odvrátit pozornost od sebe. Rozestupují se a ze dna se vynořují drobečky. Jako hlína, jako zemina rozrývána lžící bagru zdvihají se, vyplouvají nad hladinu a s každým mrknutím jich je míň a míň. Pokouším se nemrkat. Pokouším se té záhadě přijít nakloub. Pozoruji hladinu velmi bedlivě. Mezi mrkáními šklebí se na mne rozvlněné oči. Začínám být netrpělivá. Olizuji si znovu a znovu rty. Zlostně hmouřím oči. Co to sakra je?!!! I poslední drobení z talíře zmizelo. Oči se na hladině kolébají jako kachny na rybníce. V podezření je nyní rovněž lžíce. Nemá přesvědčivé alibi. Tvrdí, že v oné nešťastné době nebyla snad zcela při smyslech. Neví sama, jak si vysvětlit prudké stoupání a následnou tmu, která pohltí všechno. Její vysvětlení se mi zdá nepravděpodobné. Lžíce se mi snaží namluvit, že za zmizením stojí jakási tajemná všeobjímající tma. Předkládám jí svou vizi s oky. Domnívám se, že je jejich komplicem a společně nějakým, pro mne zatím neznámým způsobem, vyprovází ze světa kameninového talíře nejprve zajíce, pak mrkvová sluníčka a nakonec i hlínu v podobě drobení. Lžíce si trvá na svém. Nervózně brázdí stojaté vody talíře, mezi škodolibými oky. Zamýšlím se. Ozývá se šplouchání a cinkání se stále narůstající intenzitou. Sleduji, jak se talíř náhle zprudka nahýbá. Oči nyní, spíše než posměšně, žalostně a prosebně zírají na mě. Jsou vyděšené. V němém úžasu s pootevřenými ústy sleduji, jak i poslední zbytky polévky mizí kdesi v útrobách čehosi. Chce se mi spát. Únava. Spáááááát. Otevírám ústa, nadechuji se a zavírám oči. Vydechuji. Celá realita okamžiku se všemi jejími lžícemi, talíři, židlemi, prostíráním, okny a myšlenkami, všechno se propadá a ztrácí pohlceno jedinou neproniknutelnou černočernou tmou. Vydechuji. Zavírám ústa. Zavírám oči. Už nic.