Zuzy blog - Zůza píše zeleně

V důsledku drobných trampot (snad kvůli tomu nešťastnému očkování) s občasným pobolíváním různých kloubů v různých částech mého těla jest narušena má "noční snová absence." Abyste rozuměli, obvykle se mi nezdají sny. Ačkoliv celkem pravidelně drmolím cosi nesrozumitelného ze spánku, málokdy si něco z toho, co se mi zdálo, zapamatuji.

Snad pro bolest v krční páteři, snad pro strnulost šíje téměř nedovolující otočení hlavy na stranu, snad proto, že nejraději spím na břiše a právě ta hlava na stranu je nutností a jedinou možností, jak se neudusit, zdál se mi v tomto urputném boji o vydobytí si svého práva na spánek na břiše ošklivý sen. Dveře mého bytu se nedají zamykat. Vlastně to nejsou dveře do bytu, spíš od pokoje. Tapety v místnosti jsou červenorůžové. Vnímám žluté světlo a třesoucí se ledové prsty zaťatých dlaní. Mám strach. Je tady. V jediné vteřině snad podesáte již. Muž, který si nebere nejmenší ohledy na mne a na moji vůli. Přichází pravidelně a bere si co chce. Křik, pláč, prosby ani síla, kterou jsem v hrůze schopna vynaložit, a která jen stěží může zahnat obra, jsou marné. Zdá se, že je sotva pocítil. Je nemilosrdný. Čím více se bráním, tím častěji se vrací, aby si znovu vzal to, co se domnívá, že mu náleží. Ubíjena strachem, kdy se zase objeví, sžírána nejistotou a marností vešekrého počínání směřujícího k mé záchraně sedím na rozcuchané posteli neschopna pohybu. Zírám. Hlavou se honí stovky myšlenek. Jsem bezbranná vůči zvůli tohoto muže. Je ohromný. Široká ramena, vysoká postava a silné paže. Jediný pohled naň je jediný pocit můj: bezmoc. Odevzdaně hledím na přivřené dveře, které se co chvíli znovu otevřou... Snad pouze v myšlenkách, snad je to sen ve snu, jakýmsi záhadným způsobem ocitám se u své maminky a u Jakuba. Snažím se jim vysvětlit, co se stalo. Popisuji ohavné ponížení, kterému jsem vystavena a bezmoc, které se nedokážu vzepřít. Upírám se k slovům, která mi mají přinést úlevu. Dychtím po nich. Prahnu po odsouzení hanebných činů toho muže a po síle, jež mne z jeho zvůle vymaní. Síle vzepřít se. Hledám ochranu v laskavé náruči rodiny. Musí jej přeci odsoudit! Musí mne chránit!! Musí mi pomoci!!! Musí to skončit!!!! Přeci musí!!!!!! Namísto očekávaného pouze vlažná slova útěchy. Žádný boj. Jen letmý soucit. Jen trpné smíření. Tohle přeci ne! To neeeee!

Probouzím se. Na hrudi dosud zřetelně cítím onen svíravý pocit strachu, zoufalství a nekonečného zklamání. Otevírám oči. Je to jen sen. Je to jen sen... Jen sen..... Zhluboka oddechuji. Těkavě se rozhlédnu po místnosti. Vidím černou tmu, pruhovanou pouličním světlem dopadajícím skrze žaluzie do pokoje. Slyším projíždět automobil. Jediný zvuk protínající hustě pruhovanou tmu. A zase bezútěšné ticho. "Kubí...?" zašeptám a nakloním se k tváři, jež spokojeně oddychuje na polštáři vedle mne. "Kubí..." pokouším se pohnout směrem k němu. Zarazí mne prudká bolest krční páteře. Uvědomuji si, že jen velmi obtížně dovedu pohnout hlavou na stranu. Otočím se tedy celá směrem, kterým tuším v téhle situaci jedinou reálnou záchranu. Doznívá ve mně strach. "Kubí, měla jsem ošklivý sen..." promlouvám šeptem k tváři se zavřenýma očima. Náhle se pohnou rty: "A co se ti zdálo, beruško?" Několika slovy vyložím svůj hořký snový zážitek. Jakub otevře oči: "Kdyby ti někdo něco podobného provedl, zabil bych ho, Zuzí, to přeci víš. Neboj se ničeho. Je to jen sen. Pojď sem." Přitiskla jsem se tedy blíž. Znovu mnou projela ostrá bolest v páteři. Náruč skýtající vytoužený úkryt a bezpečí mne obestřela a znovu umlkla. Noc se opět ponořila v temné hlubiny vod, jimiž probleskují jen občasné chrapoty motorů projíždějících aut a záře reflektorů, tvořící na její hladině bizardní pohyblivé pruhy ujíždějící kamsi do ztracena. Usínám...