Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Zase jsme jeli vláčkem do Bžan na statek, s jasným cílem: tentokrát se doopravdy vrátit kolmo (rozuměj na kole). Sotva jsme přijeli, jako minule, opět se schylovalo k dešti. Poobědvali jsme tedy, že se to snad nějak vystříbří... Nevystříbřilo. I po půl hodině stále se stejně schylovalo k dešti, avšak dál nic. Kuba, maje špatné svědomí, že sotva dojel, pouze se nadlábnul a kde nic tu nic, začal se aktivně podílet na úklidu v polorozestavěné kuchyňce sloužící jako místnost pro všechno. Je to jediná alespoň částečně obyvatelná místnost z celého obrstatkového domu, který si tu moji nevlastněvlastní rodiče opravují k rekreaci, později snad s vidinou nastěhování se, odhaduji zhruba tak kolem devadesáti let věku obou. Kuba se úkolu zhostil s takovou vervou, že zametl, vymetl a vytřel všechny místnosti, jimiž se do kuchyňky přichází a odchází a kteréžto se nevytíraly už ani nepamatují. Mamka tomu nemohla uvěřit. Několikrát Kubu vybídla, jestli by toho už nechtěl nechat, ale ten si nedal říci a jako třešničku na dortu zametl i terasu se stolem a židlemi před domem a dokonce se nabídl, že nožíkem vydloubá i pampelišky rostoucí zpod betonu terásky. To už jsem mu ovšem zatrhla. Chudák, potřeboval si tzv. manuálně odpočinout, pro to mám pochopení, ale vidina možného návratu na kolech mne nutila krotit jeho potřebu manuálního odpočinku. Já zatím upletla věnec z pampelišek, postavila bráchovi dvě propojené vodní nádrže v písku a dokonce sopku, z jejíhož vrcholu vytékala "strašně žhavá ohnivá láva" (rozuměj studená voda z hadice). Pohled na oblohu ujistil nás bezpečně o tom, že se stále ještě schyluje k dešti. Po třech hodinách schylování se jsme se rozhodli přeci jen vyrazit kolmo k Teplicím. 11-ti kilometrovou vzdálenost jsme překlenuli za 35 minut, avšak dalekosáhlé následky na zdraví budeme překonávat ještě dobrý týden. Sotva dechu popadajíce a na zadek dosedajíce jsme se uhnízdili na židlích jedné terásky v parku. A když jsme se pak z posledních sil hrabali k domovu, dostal Kuba ďábelský nápad: "Pojď, pojedeme ještě do Řetenic (část Teplic) vylepit pár samolepek..." Doma jsem úplně vytuhla. Nebylo možno sedět, ležet, ba ani stát a dokonce večer ani dýchat. Nevím, jak Jakub, ale já se pokládám za naprosto asportovní typ. Omluvou budiž mi snad jen to, že jsem jela na kole letos poprvé. Ale může to vůbec být bráno za omluvu?