Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Někdy je vám fajn. Někdy se cítíte moc hezky a můžete dělat sedmimílové kroky a klouzat se ve sněhové břečce, rozšlapávat mokré kopečky uslintaného snížku a necháte se otírat vlhkou žínkou dešťového dne. Pár minut a několik nepříjemných, nebo dejme tomu méně příjemných okamžiků se nashromáždí v jedno jediné večerní svírání. Je zle. Ruce se mi netřesou, ale mám pocit, jako by se třásly. Žaludek nepozře ani sousto. Srdce tluče, ale cítíte se, jako by ani netlouklo. Máte husí kůži a střídá se teplo s chladem, oči vás pálí a dokonce začínají bolet zuby. Jen některé a jen málo, ale cítíte to. Je vám nanic. Přemýšlíte, kdože vám co udělal, kam jste se to dostali, že najednou je vám jedno, kolik je hodin, jak dlouho už civíte do jednoho místa, jak blbě nebo dobře vypadáte, jsou vám lhostejné i vaše drobné bolesti a 'netřasy.' Jste nervózní. Ozývají se staré zlozvyky a vy je nedokážete potlačit. Napadají vás nejrůznější myšlenky, které většinou nedopadnou, protože v polovině se přetrhne nit a vy pocítíte prázdno. Dutinu, kterou vyplňuje nic. Tupé soustředění se ze všech sil, přičemž jediné, co z vymyslíte, je: nic nevím. Nemáte sílu. Každý pohyb je náhle tak vysilující, tolik fyzicky náročný, že ačkoliv vás lechtá límec u krku, nepoškrábete se. Na to nemáte. Žaludek se ozývá s čím dál větší razancí, až se vám nakonec udělá malinko zle. Chtěli byste otevřít okno, ale napadlo by vás myslet na pád. Ledaže by někdo za vás to okno otevřel, zatímco vás by uložil do postele a přikryl pěkně chlupatou dekou. A hladil by vás po vlasech a utíral slzy, jež samovolně vytékají z pod víček, kterým se vůbec nechce spát. Řasy se lepí k sobě a obočí se krabatí. Vráska mezi ním, stejně jako vráska na čele a kolem očí se sešklebí ještě víc než obvykle. Pokoušíte se o vlídný obličej, když někdo vstoupí a nabídne vám třeba večeři, ale je to to nejvíc, co jste mohli. A pak už jen vyčerpaně ležíte na polštáři, díváte se do stropu a nemyslíte. Nebo lépe řečeno myslíte až moc, ale nic nevyřešíte. Nechápete proč, co nebo kdo vás tolik vyčerpal. Všechny vaše myšlenkové běhy se loudají za tím nejposlednějším ze všech šneků. Za tím s tou největší a nejprázdnější ulitou. Vy jste ta ulita. Vypadáte, ale uvnitř nic nemáte. A vezete se nezávisle na své vůli pomalu pomalinku někam, kam nechcete, ale stejně to neovlivníte. Nemáte na to zkrátka sílu. Za vámi se leskne uslintaná čára. To aby se vědělo, kam jste měl namířeno. Kam se ubíraly vaše myšlenky, zatímco jste ležel doma a snažil se nemyslet na všudypřítomné vtíravé odzbrojující a tolik obávané nic. Jsem nic a cítím v sobě bolest. Ta jediná mi dává vědět, že je uvnitř. Dýchám krátce. Povrchově. Nedá se spát. Svítí se. Přesto se dívám do tmy. Na jazyku cítím Lipo, jak jsem ho jedla, když mi bylo deset. Dnes je čtvrtek. Tak to bude zítra pátek.