Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Zuza byla na Depeche Mode! Nikdy tak veliký koncert nezažila a zanechalo to v ní hluboké stopy. S dvouhodinovou rezervou jsme se do Prahy dopravili jak jinak než zpožděným rychlíkem, jenž nám rezervu zkrátil na půl hodiny. Takže se sestřenkou, jenž nám poskytla noční azyl, jsme se jen "Ahoj," "ahoj," objaly a pádili jsme na tramvaj číslo 7! Narvaná k prasknutí. Když se otevřely dveře, hledělo na nás mezi nimi takových stopadesátšest obličejů. Jejich majitelé, oděni v černém, majíce ruce a nohy pokroucené ve směru jízdy a záchytných tyčí, nemohli mezi sebou uvolnit už ani místečko. Vmáčkli jsme se s omluvnými úsměvy mezi ně. Tramvaj jela pomalu a stále nabírala další a další lidi. Nakonec nás, po nějakých 16ti minutách, vyzvracela před stadionem Slávie a my jsme s davem vykročili plni velkých očekávání do víru událostí. Překvapilo mě, že jsem neměla z tolika lidí strach. Obvykle mě davy děsí, zvlášť když se chovají divoce, nespoutaně až agresivně. To se ale kupodivu nedělo, ani když jsme na dešti přestáli první hodinu. Koncert začal v osm a bylo to SUPER! Tedy pro mě. David Gahan se usmíval a nikdo nikdo nikdo neměl nic z protivných manýrů celebrit - nebo to alespoň nedali znát. Bylo to upřímné a nenucené. Sice mi občas někdo tleskl rukama přes záda nebo vlasy, hvízdl do ucha nebo šťouchnul loktem, ale to mi nevadilo, taky jsem se občas nestrefila. A čím víc jsme byli unavení, tím lepší hudbu do nás pouštěli a my řádili a zpívali a pískali a najednou byl konec a přídavek a konec a přídavek a konec definitivní, a pak jsme jeli zase tou přeplněnou tramvají zpátky. Vůbec mě nebolely uši, nebylo to totiž přeřvané! A tak jsem v 0:30 krásně usnula v čerstvě povlečených peřinách a vůbec nic se mi nezdálo, protože zážitků bylo tolik, že nebylo nutno nahrazovat je sněním...