Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Lucerna: 17. listopadu, 19:30

Lístky na koncert kapely J.A.R. jsme úspěšně obhájili před lákavými nabídkami těch méně šťastných, co je nekoupili v předprodeji jako my, a teď se je ve vestibulu Lucerny snažili od nás odkoupit. Vcházíme dovnitř. Lahev s pitím je nám nemilosrdně zakázáno vnést dovnitř. Za zády ochranky jsme ji tedy vypili na místě a pokračovali směrem do šaten. Na řadu přicházíme téměř okamžitě. Bundy odkládáme, necháváme si pouze mikiny, já i šálu a chodbami se proplétáme do sálu. Je tu spousta lidí. Půlhodinka předem se vyplatila. Místo před zvukařem, tedy to podle nás nejvýhodnější, ještě není obsazeno. Zaujímáme stanoviště a vyčkáváme. Zbývá čtvrthodinka do začátku. Z reproduktorů se prozatím nese hudba z alba skupiny Massive attack. Sál se halí do cigaretového dýmu, který snad žádný větrák neodsává. Začínám pociťovat nepříjemné pálení v nose. Hloučky kolem stojících fanoušků se začínají shlukovat do čím dál těsnějšího davu, až jsme zcela obklopeni lidmi. Doufám, že nebudu potřebovat na záchod po té vypité vodě. Nemám tu signál, těžko bychom se s Jakubem a mým orientačním smyslem ještě někdy shledali. Půlhodina únavného stání začíná být znát na mých nohou. Nervózně přešlapuji na místě. Je horko. Kolem pasu uvazuji mikinu. Dav se hlasitým pískotem dožaduje příchodu kapely. Dostává se nám odezvy v podobě reklamního bloku promítnutého na jevištní plátno. Po jeho skončení následují další skladby z produkce Massive attack. Koncert měl začít před čtvrt hodinou. Je 20:15. Během následujících 15ti minut můžeme ten samý blok shlédnout ještě dvakrát. Nesouhlasně se otáčíme zády. Nemáme zájem o reklamu. Chceme J.A.R.! Dávají si na čas. Začínám být mírně otrávená. Horko je čím dál větší. Uvazuji si šálu kolem pasu. Proč jsem ji brala s sebou? Po skončení třetího reklamního bloku se konečně zhasne. Ohlušující řev davu vítá kapelu. Ohlušující řev z reproduktorů nám přivítání oplácí. Dan Bárta má na hlavě cosi jako turban. Vše je prominuto. Skvělá hudba zahání chmury, rozdmýchává cigaretový dým a vlnící se těla fanoušků včetně mě se nechávají strhnout divokým rytmem. Je mi horko, horko, horkoooo! Košilka pod tričkem, jak se ukázalo, taky nebyl dobrý nápad. Vyvléknu si tedy ruce z ramínek a shrnu i ji kolem pasu. Víc si už svléci nemohu. Dupeme, skáčeme, pískáme, řveme, šlapeme si na nohy a narážíme do sebe. Hrají výborně. Kuba není příliš spokojený se zvukem. Já se v tom moc nevyznám. Koncert se mi líbí. Dvě hodiny, tři přídavky a přesun do šaten. Postupně se snažím na sebe navléci oblečení z pasu. Tlačenice na schodech a před pultem pro výdej oblečení nás nutí stát se dravci a co možná nejobratněji předhodit šatnářce svůj lístek. Mezitím se mi podaří ukořistit jeden z plakátů vylepených na mramorových sloupech. Fronta samozřejmě neplatí. Během deseti minut třikrát změnila směr. Máme je! Jdeme domů. Jsem unavenáááá. Kuba trvá na pěším návratu. Samozřejmě ani jeden z nás nedává pozor na cestu. Parádně jsme si zašli. Kus cesty po nábřeží mě dokonce nese na zádech. Píská mi v uších, bolí mne nohy a záda, ale bylo to super!