Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Ze všech kolegů ochotníků mám raději ty malé, nežli některé velké - přemoudřelé, příliš sebevědomé, ty, kteří se rádi ukazují a tváří jako mistři světa. Raději než s takovými, paktuji se s dětmi. Samozřejmě, že jsou mezi námi i ti "normální," s nimiž je rozumná řeč, s těmi se bavím také moc ráda. Na poslední zkoušce jsem s Verunkou řádila v zákulisí, povídaly jsme si, jedly dohromady oplatku a pily čaj, zlobily ostatní herce i neherce a zkoušely si jejich rekvizity ke kostýmům. Na stole ležela mosazná helma. Vzala jsem ji do rukou a povídám Verunce: "Nasaď si ji." "Ne, to ne!" razantně se ohradila, "je vevnitř celá mastná." Helma patří jedinému žlutému mravenci, který s námi v Ze života hmyzu hraje. Je to Jéňa. Atraktivní, velmi oblíbený a obletovaný slečnami všech věkových kategorií u nás ve skupině. Hrál v pražském divadle a letos v září se vrátil do Teplic. Je to takový hezounek, řekla bych. Chodí moderně oblékaný i učesaný a vlasy si upravuje gelem, resp. si je jím cuchá. "Aha, je, myslíš, mastná od gelu na vlasy, Verunko?" zeptala jsem se děvčátka. "Ne, je prostě mastná." odvětila pevně. "Aha, a od čeho je tedy mastná?" "No od Jéňových vlasů, má je totiž počůraný." "Cože?" "No fakt, jen si k tý helmě čuchni," nabádala mě, takže jsem si přičichla a opravdu jsem ucítíla pach podobný moči. "Hm, máš pravdu, smrdí, ale není to tím, že se do ní někdo třeba vyčůral a špatně to umyl?" "Ne, není, já jsem se na ty jeho vlasy dívala zblízka, má je vážně počůraný."