Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Máme doma velkou pastičku na potkany. Natřenou na modro. Je to taková pastička na myši, asi tak třikrát větší s mohutným kovovým natahovacím ústrojím a silnou pružinou. Když zaklapne, vyjde rána jako z děla. Nikdy v ní potkan nezemřel. Máme ji doma jako dekoraci. Trochu morbidní, možná. Jenomže když byl Jakub malý, domníval se, že mordou barvou dodá nástroji popravy hlodavců jakýsi punc uměleckého díla, a tak to provedl - natřel ji a vystavil v dětském pokoji. My ji teď máme ve spíži. V krabici s nářadím. Na nic. Tak s ní občas podložím dveře. Když zapískají brzdy vlaku v mojí hlavě a něco strašně bije na poplach jako když mlátí železnou tyčí do kolejnice, nenapadne mě nic lepšího, než natáhnout tuhletu příšernou obrovskou pastičku na potkany. Je už stará a orezlá, stejně jako splíny, které mě stále dokola napínají a zkouší, kam až to můžu vydržet. Moje myšlenky, staré a prorezlé, se přesně vejdou na tu pastičku, a když se ji ztuha pokouším nastražit, abych je usmrtila, rozmetala a zadupala do země, ty proradné zasrané myšlenky a splíny, tu se mi celá ta zatuhlá mašinérie vymkne z rukou s jediným mohutným PRÁSK!!! vylétne do vzduchu, zaklapne a s rachotem dopadne na dlažbu. Uši mi při té ráně zalehnou a úlekem bezděky stisknu zuby, přivřu oči a zvednu ramena. Pastička mě přitahuje jako magnet. To kouzlo, kterým na setinu vteřiny probudí v člověku cosi zvířecího, nelidského, neuvědomělého, něco, co nechtěl udělat a přesto to nemohl ovlivnit. Je to silnější než já a stane se to vždycky. Vždycky, když budu chtít. Chce se mi brečet a nejde to zastavit, ale chci ještě natáhnout tu věc a ještě uslyšet ten ohlušující rachot. Fascinuje mě to. Jak málo stačí, jen jediný drobný pohyb, nepatrný stisk a ve vteřině PRÁSK!!!!!!!!.......... a ticho, které není slyšet přes alarm v hlavě. Alarm, který přehluší všechny potkany a všechny prorezlé myšlenky. Samozřejmě, že nic neřeší, ale paralyzuje vás to. Je to jako výbuch, který uhasí požár. Vypne to veškeré předchozí emoce a nahradí novými, těmi nižšími. Pudy. Ohrožení. Musím na to pořád myslet. Mám pastičku a nechám ji zaklapnout znovu a znovu, když se nikdo nedívá. Ve své hlavě. Nechce se mi nic. Cítím nic. Jsem nic. Je modrá. Modrá jako oči, které se s každým zaklapnutím zavřou a polekaně zamrkají. Oči, které při té ráně zapomenou na slzy. Modrá jako ocelové ostří, které mě bodá do hlavy.

Nechci to vysvětlovat.