Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Koupili jsme si s Kubou překrásné puntíčkované povlečení v Ikee. Nemá knoflíčky, jen takové kapsy na peřinu a polštář. Barevně se nám velmi hodí "do krámu" - je totiž, stejně jako my, (tedy až na výjimky, že, Kubí?) přírodně zaměřené: hnědé s drobnými světlými puntíky. Kuba si do toho všeho, jelikož u mě doma nic nemá, koupil i polštář s peřinou. Ne snad, že by tu býval spával beze všeho. Vlastně ano, beze všeho, prosím, spával tu a nebral ohled na nepohodlí, jež skýtal nevlídný šustivý zelený spacák, jenomže... Nejsem žádný LDT! (rozuměj Letní Dětský Tábor) Ve spacáku se přeci nedá spát věčně, i když mi sem jezdí, mám občas pocit, právě jako na ten LDT... Ale ne, trochu přeháním. Ovšem se spacákem je teď konec. Máme peřiny, polštáře, povlečení ba dokonce i prostěradlo na matrace.

Odpoledne jsem čerstvě vyprané povlečení žehlila. Puntíky se mi míhaly před očima, chvílemi se mi dokonce rozkutálely po koberci, ale když jsem je pokropila, zase se hned vrátily na svá původní místa. Žehlička docela nenuceně krasobruslila po hladké látce a spokojeně přitom syčela. Oblékla jsem polštáře i peřiny. Jak je tak ukládám do peřiňáku, aby tam na nás počkaly, než půjdeme spát, zůstala mi jedna z peřin ležet na koberci. Lehla jsem si na ni. V tu ránu mne obestřel známý a velmi příjemný pocit z dětství. Jako malá jsem doma při poledním klidu lezla často do povlaku na peřinu a myslela si, že mě tam nikdo nenajde. Za delší či kratší časový úsek mne tam ale bezpečně objevila mamka. Vždycky. Ale tady jsem doma sama. Nikdo mne nenajde, protože tu nikdo není. Po chvíli zaváhání jsem si do povlaku vlezla. Jako tenkrát. Bylo to úžasné. Lehla jsem si na břicho a položila hlavu. Bylo naprosté ticho. Vnímala jsem, jak mi látka lehounce splývá na tělo, jak mě chladí a za okamžik už hřeje. Otočila jsem se postupně na bok, až jsem nakonec skončila na zádech. V objetí mé vlastní peřiny. Jako bych si byla blíž. Jako bych si tam byla blíž a mohla se sebou rozmlouvat, vnitřněji a intimněji než jindy. Je to skutečně zvláštní pocit. Pohled skrze tkaninu skýtá možnost rozpoznávat známé předměty v pokoji úplně jinýma očima. Znovu a znovu jsem nohama i rukama látku nad sebou nadzvedávala a nechala ji jen tak volně splynout na sebe. Hledím skrze roztažené prsty na světlo, které sem proniká. Cítím se v maximálním bezpečí. Pozoruji dlaně, jak přejíždí ze strany na stranu po látce. Zevnitř. Žehlička stála mezitím nehnutě na svém místě. Na žehlícím prkně. Byla to zodpovědnost, která mne nakonec z povlečení vyhnala. Ale tuto staronovou neskutečně příjemnou vzpomínku i realitu mi nikdo a nic nevezme. Do povlaku půjdu zas. Moc ráda.