Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Jednou to přijít muselo, a když už já to vím tak dlouho, musím to říct: budu se stěhovat! Mám byt!!! Je to úžasný a strašně se těším. Přání se plní plní plnííí. Momentálně to tam vypadá jako v garáži, ale zabydlíme se a bude to to nejbáječnější místo na světě. Do divadla, do kina, do parku, nakoupit, všude je to pět minut. Jsem ve středu města, takže kde se co šustne, to bude Zuza vědět. Každý den tam trávím čas od dvou do jedenácti, do svého pradávného domů přijíždím špinavá, uondaná, zaprášená, hladová a plná plánů a představ, jak to tam bude krásné, až to tam bude moje moje moje celé zabydlené, umyté, čisťoučké a voňavé, až tam budu chodit v bačkorách, budu si číst, kde budu chtít a jíst jenom okurky a papriky a buřty s cibulí! Momentálně mám jen dva nábytky: peřiňák a jednu skříňku, časem ale dokoupíme co bude potřeba. Třeba talíře, příbory, skleničky... Nic z tzv. výbavy, kterou by maminky tak rády a starostlivě zakládaly svým dceruškám již od patnácti let, a kterou ony lehkomyslné dcerušky tak tvrdohlavě odmítají, tam není. Žádné nádobí, hrnce, peřiny, osušky, utěrky... Je to kouzelné, tohleto plánování, těšení, přípravy, a je to úmorné, tohleto uklízení, vynášení bordelu, škrábání, malování, natírání, mytí... Ale tak krásně to tam voní omítkou (!) (Kuba říká: "Opovaž se to jíst, ty pakýčko!") a tak to alespoň očmuchávám. Všechny stěny jsou jako dortíčky v cukrárně po zavírací době: voňavé, barevné, lákavé, nedostupné, nejedlé. A tak teď, místo psaní blogu, celé dny jen šmudláme, mydlíme, škrábeme, natíráme, malujeme a po večerech naříkáme na bolavá záda a ruce, které neposedně poskakují po klávesnici a ne a ne psát, ne a ne se strefit na ta správná písmenka.