Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Každý den stejně a bez přemýšlení - úsporný režim. To je rituál. Změníte pořadí a máte chaos. Rituál je takový hřeben všedního dne. Češe všechno všední do úhledných řádků. Vymanit se z něj vyžaduje notnou dávku soustředění. Někdy se to vyplatí. A jindy přijdeme na to, že jít proti rituálu je zcela nemožné. Neustále nás totiž dohání a znovu cpe do svých nalinkovaných brázd.

Ráno:
Kuba spí tvrdě. Neslyší můj budík. Já ano. Vstanu brzy potom, co zazvoní. Zvoní v 5:15. Vezmu z lednice jablko, jogurt a citron. Postavím vodu na čaj a jdu na toaletu. Umyji si ruce a obličej studenou vodou. Umyju si vlasy, protože mi na jedné straně vždycky ráno trčí. Namažu se krémem. Připravím konvičku, sáček s čajem a misku na jogurt. Vyklopím jogurt do misky. Vyndám talíř, struhadlo na jablko, ovesné vločky a skořici. Nastrouhám jablko, hodím ho do misky, zasypu skořicí a ovesnými vločkami a všechno to zamíchám. Zaliju čaj horkou vodou a jdu se obléknout. Vracím se do kuchyně, vyhodím sáček, vymačkám citron, naliju do hrníčku a jdu si sednout ke stolu. Otevírám knihu. Zajistím ji proti zavírání mobilem. Jím a čtu. Někdy se začtu. Většinou si ale dávám pozor. Umyju misku a struhadlo a odcházím si vyčistit zuby. Jdu do práce.

Odpoledne:
Přijdu domů z práce a řeknu: "Ahoj, Kubí!" Svléknu si boty a bundu a jdu si umýt ruce. Pak si sednu na židli v kuchyni a nějakou dobu civím. Kuba mi něco vypráví. Poslouchám ho, taky vyprávím. Stejně jako dopoledne, i odpoledne se rituál vytrácí a střídá ho momentální potřeba činností. V sedm zapneme zprávy a večeříme.

Večer:
Jdu se umýt. Připravím si na zem ručník na nohy. Pustím sprchu, opláchnu se. Vypnu vodu. Namydlím se. Opláchnu a vypnu vodu. Namydlím si obličej a opláchnu. Chvíli si ještě stříkám vodu do pusy. Utírám se. Oblékám do pyžama. Namažu si obličej. Čistím si zuby. V půl desáté a pět minut cítím, že jen stěží udržím víčka otevřená. Jdu si lehnout. Namažu si ruce silnou vrstvou krému a lehnu si do postele. Je mi zima na nohy. Prosím Kubu, aby mi nahřál polštářek se zrním. Přinese ho, zeptá se, jestli nemám žízeň. Skoro nikdy nemám žízeň. Chvíli mě přemlouvá, abych se přeci jen napila. Nechci. Lehne si na chvilku vedle mě a něco mi vypráví. Trvá to možná deset minut. Ke konci už ho slyším jen vzdáleně. Usínám. Spím tvrdě.

Noc k ránu (odehrává se za mého nevědomí, znám z vyprávění):
Kuba jde spát. Připraví si k posteli hodně pití, protože se bojí, aby neměl žízeň. Taky kapesníky a mobil. Zkontroluje, jestli je nabitý. Nerozsvěcí, aby mě nevzbudil. Vždycky kontroluje, jestli spím. Posvítí mi mobilem do obličeje. Bojí se, že budu mít třeba náhodou otevřené oči. To by se příšerně lekl. Vždycky je mám ale zavřené. Je klidný a unavený. Jde taky spát. Usne hned.

Jsou to obyčejné věci. Tak strašně všední, že si někdy ani neuvědomujeme, že je máme. Baví mě mít rituály a baví mě vědět o rituálech jiných lidí. Porovnávám je. Někdy jsou hodně legrační. Nejsou tajné, ale nemluvíme o nich. Asi že nám nepřipadají vůbec zajímavé. Naše životy se češou různými hřebeny.