Zuzy blog - Zůza píše zeleně

No jo, jsem pako! Přiznávám se zase k nějaký tý neřesti - dnes jsem si mazala po obličeji sníh. A co hůř já ho i jedla. Tedy ne úplně, rozpuštěný jsem ho vždycky vyplivla, ale v puse jsem ho měla... Kubí, prosím tě, nezlob se na mě, nemohla jsem si pomoct. On totiž mi Kuba vždycky trochu hubuje, že všechno takhle strkám do tlamičky, jak říká, ale je to jen z obavy, abych jednou třebas neměla choutky na jed na krysy a to by byl samozřejmě ámen, to je jasné. Ten sníh, ten byl dneska všude kolem mě. Cestou do práce jsem odolala, ale cestou z práce jsem už dole na louce nabírala plnými hrstmi. Napřed jen tak opatrně, po troškách dělala sněhové koule, a ty házela do dálky (podotýkám: moc daleko nedohodím), ale pak se mi to nějak vymklo. Začala jsem sbírat ten nejkypřejší a nejnovější sníh, dělala z něj koule a otírala si jimi obličej - čelo, nos, bradu, pod nosem, tváře, a taky jsem do té zledovatělé sněhové koule kousala. Ale vždycky jsem to vyplivla! Tak krásně to chladilo, tak nádherně to vonělo, jak ten sníh vám tak pěkně umí vonět a tak přeukrutně dobře to chutnalo! On je teda, když se rozpustí, neuvěřitelně špinavej ten sníh, ale to jsem neřešila, dělala jsem, že to nevím a jen se rozplývala nad tou lahůdkou. Rozmrazený jsem ho plivala na chodník. Nebylo toho moc, tak jednu celou kouli jsem rozpustila a vyplivala, neboj, Kubí.

A taky jsem přinesla kousek Josefovi. On ještě nikdy neviděl sníh, představte si! Nejistě ho očmuchal, pak ho olíznul a nakonec celý začal okusovat. Byl z toho tak nějak na větvi, jak to studí a hlavně jak dobře to chutná! No jo, já to vím už dávno, tak jsem se s ním o tu radost ze sněhu chtěla podělit.

A s vámi...

PS: zasloužila bych naplácat, já vím, že se to nedělá, ale nepomůžete si! Nepomůžete, to vám říkám: když cítíte kolem tolik sněhu, když vám pod nohama křupe, a když vám na rukavicích ulpívá v zledovatělých bobulkách, neodoláte a dáte si. Je to jako s čokoládou, jenže svátečnější.