Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Jste zde: Zuzy blog / Přiznávám se! / Socio-fobie, aneb jsem plachá

Socio-fobie, aneb jsem plachá

07.10.2009 | Přiznávám se!

Nadpis je možná trochu nadsazený, ale v poslední době opravdu musím přiznat, že na sobě pociťuji jisté neuspokojivé pocity strachu, zvýšené nervozity a někdy dokonce až nepřekonatelnou neschopnost něco učinit.

Týká se to i psaní do blogu. Mám strach, že nemám CO sem napsat. A vyhýbám se tomu jak to jde. A že to poslední dobou jde docela dobře, když mám ten obchod a ten herečák a domácí práce...

Taky se bojím telefonovat. Nesnáším telefonování! V práci nemám problém zvednout ho když zvoní, mluvit do něj, být milá, zas ho položit... Všechno OK. Když je Zuza asistentka ve stacionáři.
Když ale potřebuje něco vyřídit sama za sebe, za Zuzu živnostníka, Zuzu přítelkyni, Zuzu ochotnici, Zuzu sestřenici, Zuzu po úřadech pochůzkářku, Zuzu objednavatelku obědů, je to horší. Kolem žaludku mě to svírá, cítím, jak jsem nervózní, psychomotorický neklid pohání mou nohu ke stále rychlejšímu klepání, zvedám ramena a celá zapadám tak nějak do sebe a nakonec vrhnu prosebný pohled na Kubu. Obávám se, že nevím, co mám říkat. A taky že je to tak! Blekotám a koktám a ukončuji hovor předčasně, takže to působí, jako bych zavěsila uprostřed věty.

Na chodníku se vyhýbám lidem, které znám, ale denně se s nimi nevídám. Mám strach, že nebudu vědět, o čem si s nimi mám povídat, a že bude ticho. Dusivé trapné ticho mě děsí.

Dneska mi napsala jedna slečna moc pěknou zprávu. Řekla mi, že má můj blog ráda, že se jí líbí, co píšu, a že se v mnohém se mnou ztotožňuje. To mě opravdu moc potěšilo. Slíbila jsem jí, že sem něco napíšu. Chtěla jsem jí článek věnovat. Ale takovýhle přece...

Takže tenhle článek jí nevěnuju. Jen se jím omlouvám všem, kteří mě rádi čtou, že teď mi nějak nejde psát. Doufám, že to překonám, protože když nebudu psát, tak už mi jiná forma komunikace nejspíš nezbude. Když uvážím, že řeč těla není zrovna moje silná stránka... :)

Mějte hezký den a neuzavírejte se do sebe jako já!

Komentáře:

panvicka, web , panvicka(zavináč)gmail.com
08.10.2009 09:31
Neboj, alespoň já jsem s tebou. Taky se bojím telefonovat a to i lidem co dobře znám (babička, přítel..). Asi nějaká vrozená vada. Vadí mi i řešení jiných věcí - přesně jak píšeš, ale většinou to přežuju a ty obědy si objednám :)

lea, web
08.10.2009 18:02
Ja si vzdy predem reknu pred telefonatem, co presne budu rikat a pak vytocim cislo. Konci to mym koktanim a prereky. Jinak te treba obdivuju, ze vylezes na jeviste. Ja jsem od mala strasne stydliva a mnoho novych lidi rika jak jsem ticha, protoze vubec nevim, co si s novymi lidmi povidat - bojim se proste neuspechu a posmechu i v obycejnem rozhovoru. Proto jsem od mala strasne rada sama, zatim jsem totiz nenasla nikoho, kdo by mi rozumel. Tim myslim kamaradku, partnera samozrejme mam. Timto vylevem jsem jen chtela ukazat, ze v tom Zuzi nejsi sama:-)).

Zuza
09.10.2009 07:08
Jee máme tady takovou soukromou párty v bezbečí svých domovů intimně o svých pocitech. Jsem ráda, že jste mi to řekly. Pomáhá to :)

vaseks, web , vaseks(zavináč)blogvericiho.cz
11.10.2009 07:32
A to jsem sám sebe litoval, že nejsem výřečný a vůbec - celkově komunikace není mojí silnou stránkou. Ohledně ticha: Na tvém místě bych zkusil jen nechat věci plynout. S někým se bavit a říkat si při tom: Když to zkončí tichem, zkončí, nic se neděje. Já sám moc dobře takové rozhovory znám, kdy se bavím bavím bavím a pak najednou není co říct, ale to není nic špatného ani nic, čeho by ses měla bát :). Zkusil bych to vzít tak jako pokus. Nic se nestane když bude ticho, takže není proč se bát :). Tolik můj názor kolemjdoucího. Doufám, že to brzy úspěšně překonáš :). Vašek

Petr
11.10.2009 11:37
Já to řeším s tichem úplně jednoduše. Když hozhovor uvízne a je chvíli ticho, tak samozřejmě že to je nepříjemné, ale co. Tak nechám čas plynout a nic nedělám.Jen ať ta řeč stojí, o nic nejde. Vždyť to, že je ticho a nikdo nic neříká není jen tvoje chyba, ale také toho druhého. Nemůže ti vynadat za to, že nic neříkáš a že je ticho, když sám nemluví a s tichem vlastně souhlasí.

Ivet, web
11.10.2009 22:46
Jsem plachá, ale léčím se. A proto sem vzala brigádu za pokladnou a teď se pokouším o brigádu na recepci. Největší problém momentálně je pro mě zavolat doktorům, abych se objednala. I když se překonám a na konci si říkám, že bylo celkem v pohodě, tak se to stejně pořád opakuje.

Karolína
13.10.2009 16:40
Zuzi Zuziii, neboj, je nas vice takovych... Nekteri to maji obcasne, nekteri od narozeni a porad. Je to vec, se kterou se musi bojovat... Ve skutecnosti o nic moc nejde (ze si budou neco myslet? Ze se ztrapnim? Ze bude ticho?), ale je to boj kazdodenni, znam to... A co se tyka telefonovani... Kdyz to jde emailem, je to nej, kdyz to nejde, odkladam to na dobu nejpozdnejsi nutnosti.
Drzim ti (a sobe taky) palce a doufam, ze alespon nechut ci strach z psani sem brzy prekonas, protoze se mi to moc libi a na tve clanky netrpelive cekam, at uz je v nich napsano cokoliv. (A ruku do ohne, ze nejsem sama)
Jo a PS: Podle tvrzeni, ze rec tela tvori 93 % celku lidske komunikace, by bylo jasne proc nam to telefonovani nejde...kdyz to neni videt :-)

sl. Lenka, web
15.10.2009 19:22
Vidíš a Tebe bych na uzavřenou netipovala ani trochu! ;)
Docela mě překvapuje, kolik dalších má tytéž podobné problémy. I já. Stokrát si můžu říkat, že o ni nejde, ale všechny ty obavy a rozechvění tam jsou a budou...

Jarmila
30.10.2009 10:55
Pořád žádný nový článek, to je škoda, protože píšeš pěkně, a různých témat najdeš kolem sebe mnoho. Jinak na tento poslední článek chci reagovat: Člověk je odmala nepřirozeně svazován lidskou společností. Děti sedí dlouhé hodiny ve školách a jsou nuceni učit se i tomu, co nebudou potřebovat. Po škole, místo aby běhali venku, zase sedí u počítačů. Většina dospělých zase vykonává své zaměstnání s nezájmem anebo v nepřirozené poloze, sedavé zaměstnání. Chybí každodenní přirozený pohyb a chůze v přírodě, a to je asi příčinou většiny psychických i fyzických obtíží.

Zuza
30.10.2009 21:12
Děkuju :)

Avokjor, alzbeta.rojkova(zavináč)gmail.com
05.02.2010 15:06
Ahojte, já s telefonováním také zápasím. Zavolat kamarádovi? Musím se nutit. A objednat se k lékaři? Katasrtofa. Objednat obědy? Totéž. Někdy si musím dát slivovici na kuráž. Přitom jinak nemám s komunikací problém. Nechápu, kde se to ve mě bere. Ale je fajn vidět, že člověk není jediný. Asi na to je jen jediný lék, a to překonat se.

Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Socio-fobie, aneb jsem plachá

Komentáře:

Vložit nový komentář:

Rubriky

Můj e-shop:

Archiv