Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Odmala nemám ráda kolínka. Způsobeno je to nejspíš tím, že jsem je musela ve školní jídelně konzumovat pěkně zalité UHOŘem (rozuměj univerzální hnědou omáčkou řídkou) s mletým masem a polorozteklým strouhaným sýrem. Pokrm zhotovený patrně na italský způsob. Kuchařky zřejmě navštívily Itálii v zeměpisné knize, jenž se válela ještě za dob jejich studií v lavici hnedle vedle kuchařky a rozečteného časopisu Vlasta. Učitelky se tvářily tak, jako by to byla lahůdka ze všech nejlahůdkovatější a kdo šel k okénku s poloprázdným talířem, byl potupně vrácen práskačským dozorem, jejímž hlavním úkolem nejspíš bylo týrat děti jídlem. Konzistence tohoto nevábného pokrmu, mlaskavé zvuky kolínek, jakožto i chuť a vůně odpuzovaly můj (údajně) mlsný jazýček natolik, že jsem si vymýšlela všelijaké lsti a obchůzky, abych se vyhla obávané kontrole a bez úhony směla talíř s nenáviděnou hmotou zanechat v okénku. Někdy byl pokrm obměněn jiným druhem těstovin. Italštějším asi. Špagetami. Ty však byly nalámány na potupně drobné kousky, čímž ztratily veškerou atraktivitu, pro kterou by nejedno "mlsné" dítko bylo ochotno špagety i s UHOŘem sníst celé.

Proč o tom všem ale píšu:
Kubovi kolínka s omáčkou nikdy nevadila. Ostatně, těstovina jako těstovina. Zuza však při pohledu na kolínko cítí ve vzduchu povědomý nelibý pach UHOŘe "po italsku." Oba, tedy Kuba i já, máme rádi těstoviny s kakaem. Je to rychlý a chutný pokrm, jenž zasytí, nepřejí a navíc v 99,9% případů výskytu domácího hladu je po ruce. Onehdá jsme byli nakupovat v nedalekém supermarketu. Na lístku stálo koupit těstoviny. Zuza záměrně píše těstoviny. Pro Kubu jsou však všechno kolínka. "Fuj, kolínka," já na to.
"Vždyť jsou dobrý," Kuba na to.
"Kolínka jsou hnusný. Říkej těstoviny a ne kolínka."
"Mně je to jedno."
"Kubí, koupíme si špagety!"
"Špagety? A bude to dobrý s kakaem?"
"A proč ne? Špagety jsou zábavný, prosím, Kubí, koupíme je."
Vidina srkajících nudliček a obličeje od ucha k uchu pocákaného rozpuštěným kakaem mě už dopředu lákala natolik, že jsem nebyla ochotna ustoupit jakémukoliv kompromisu.
"Koupíme radši kolínka, ne? Nebo tyhlety vrtule."
"Ne, koupíme špagety," naléhala jsem dál odhodlána stát si za svými žížalami i kdyby čert na koze jezdil.
"Mně asi nebudou chutnat špagety s kakaem."
"Prosím tě, vždyť jsou to těstoviny jako těstoviny, ne?" utloukla jsem jej argumentem tak chabým, že kdyby Kubík nebyl dobrák od kosti, jistě by mi vpálil, že kolínka jsou taky těstoviny jako těstoviny...
"No tak dobře, koupíme špagety."
"Díky díky díky! Uvidíš, že si pochutnáš," slibovala jsem. A vyšlo to. Chutnaly nám oběma. Pěkně s máslem, grankem, lžící, vidličkou a obličejem od ucha k uchu pocákaným HOŘ :) Ale dooooobrou!