Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Odmalička jsem postižena nutkavou potřebou šetřit si věci. Je to k nesnesení.  Projevuje se to asi takto: na figurce velikonočního zajíčka si pochutnávám ještě v červnu, ostatní doplňkové sladkosti, které se při té příležitosti nastřádaly, dojídám na prázdninových výletech. Ne že bych neměla ráda sladké. Naopak! Vidina toho, že milované pochoutky sním příliš brzo a později už nebudu mít nic, mě nutí šetřit si to na potom. Bohužel, někdy se takové napotom změní v prošlou dobu trvanlivosti. Nemůžu si pomoci. Obdobně je to s památníky, deníky a notýsky s neobyčejně pěknými deskami a stránkami. Takové věci jsou u mě předem určeny k úschově do šuplíku - takzvaně: až bude příležitost, tak si do nich něco opravdu významného zapíšu. Nikdy. Nikdy (!) si do nich nic nezapíšu, protože přeci když bych si tam něco zapsala, připravila bych se o tu možnost vepsat tam to, co by opravdu stálo za to. A podobně jsou na tom i mé knihy. Čím víc se blížím ke konci, tím méně čtu, oddaluju ten moment, kdy bude kniha dočtena a já nebudu mít už před sebou příběh, svého hrdinu... Ke konci čtu knihy pomaleji a šetřím si ta dlouhoočekávaná rozuzlení.

Jednou z nejnepraktičtějších ušetřených věcí jsou jednorázové holící strojky na nohy. Já nevím, proč to dělám, ale podvědomě si je šetřím, dokud jednoho dne nezjistím, že neholí, ale hladí. Nejhoršími věcmi pro moji sporománii jsou předměty nějakým způsobem jedinečné a vzácné. Nesmírně ráda je dostávám, ale stejně intenzivně jako radost z jejich nabytí pociťuji obavu z jejich opotřebování či dokonce nedejbůh spotřebování vedoucí k jejich úlnému nebytí! Takových věcí si nesmírně vážím a používám je skutečně jen ve výjimečných příležitostech a na velmi krátkou dobu. Viz např. sbírka mých básní "Skoro sto," kterou pro mne můj Jakub vydal samizdatem ve vázaném výtisku k Vánocům.

S určitým pocitem ulehčení však musím konstatovat, že v tom nejsem sama. Moje šéfová se dnes přiznala, že si šetří nové koště zakoupené za účelem zametání suti na dobu, kdy bude její obydlí čisté a bez suti. Prozatím zametá tím starým, vypelichaným, nefunkčním, kvůli kterému zakoupila nové. Dělala jsem si legraci, že je to jako s tím chlebem, který se sice koupí čerstvý, měkký, křupavý, voňavý, ale sníst se musí nejdříve ten starý, který zbývá v chlebníku. Než je tento dojezen, je ten nový už gumový. Lidé praktikující takový způsob nakládání s chlebem pak celý život dojídají starý chléb. Ale zas taková legrace to nebyla. Ne pro lidi trpící sporománií. Přiznala, že má pěkné spodní prádlo, které ale nenosí z důvodu mně naprosto pochopitelného: aby si jej neonosila. Mám to s některými svetry a košilemi také tak. Nemluvě o vánočních balících papírech, pastelkách, barvičkách a barevných kartonech. Všechno, co má nádech jedinečnosti je u lidí jako jsme my na sto let dopředu pečlivě uschováno pro zvlášť významné příležitosti. Pravda, některé věci (viz. například holící strojky nebo čokoládové figurky) nádech jedinečnosti nemají. Přesto s nimi nakládám, jako by jej měly. Neumím zdůvodnit své počínání. Obdivuji lidi, kteří vše, co mají, snědí, vše, co je určeno k používání okamžitě spotřebují a vše, co je určeno ke čtení okamžitě přečtou až do konce. Obdivuji je a zároveň nechápu. Na co se ti lidé těší? Patrně na to, až si budou moci koupit nové. To my dokonce máme nové a přesto používáme dál to staré a těšíme se jen na to, až bude staré nepoužitelné a nastoupí nové. Takový okamžik však nedovedeme časově odhadnout a naplánovat. Někdy to mohou být měsíce, někdy i desítky let.