Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Kondenzovaní lidé kočičíma očima

Dvě úzké štěrbiny přivřených víček,
za nimiž se žlutozeleně lesknou,
jako kuličky z křišťálu,
dvě oči.
Zornice stova znatelně těkají po místnosti,
kde se právě podává kondenzované mléko
z tetrapakové krabice
do rozpustné espresso kávy,
a za mírně kondenzované konverzace,
táhnoucí se odněkud nikam jako hlemýžď
neustále přecházející chodník
od jednoho obrubníku ke druhému,
se na sebe usmíváme svými
mítně kondenzovanými úsměvy.
Jsme kondenzovaní lidé.
Kočky to sledují,
neboť jsou přes den stejně kondenzované.
Až k večeru stanou se profesionálnímy tygry
beze známky vlekle nicotné a nudné
snahy být kondenzovaně společenským tvorem.
Zívne.
Usíná.
Během odpolední "kávy" usíná.
"Ó, jak úžasně společenský tvor!"
Necháme se slyšet,
usrkávajíce přitom svou espresso kondenzovanou kávu
a odrážejíce svoji zahuštěnou konverzaci
opatrnými údery stříbrné rakety
dalším kondenzovaným účastníkům
tohoto celkově nikterak zúčastněného sezení,
nesoucího statut "návštěvy u přátel."
A večer?
Jdeme spát.
Žijeme celkově kondenzované životy,
uzavřeni v tetrapakových krabicích
mezi čtyřmi zdmi,
čtyřmi rohy postele,
čtyřmi rohy monitoru počítače,
čtyřmi rohy televizní obrazovky,
čtyřmi rohy pracovního stolu,
čtyřmi rohy časopisu na křídovém papíře.
My už nemáme drápy.
Nač taky, v krabici...