Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Je po dešti. Vzduch ztěžkl a rozvoněl se. Na zkoušce básník na klavír melodie dával nésti chodbami a schodišti divadelních stěn a recitoval verše zdařilé i ty méně. Více však bylo těch prvních. Prý vlasy z hřebenu vyčesané coby provázky svazoval, aby jimi další svůj verš omotal a pokračoval v básni až k závěru, jenž dává po sobě rozhostiti se příjemné přemýšlivé ticho. Dým cigaret u chodebního okna nesl se pomalu vzhůru, na paty lepíce se mu vlhkost jako kovadlina. Bez kouře voní chodba jako sklep, jako schodiště činžovního domu. Tu vůni miluji. Je po dešti. Texty, stejně jako dým, jen velmi ztěžka opouštěly naše jazyky a zněly do neklidného, šumivého prázdného sálu. Okna v hlavě i ta do ulic - zprvu jedno velké dusno. Brzy však již bouřka, kapky, louže a vůně. Je po dešti. Po zkoušce. Setmělo se, jdu domů. V sandálích kolem louží a loužiček, kamínky tlačí do chodidel a hned zase opouštějí je, aby přenechaly prostor dalším - ostřejším. Nevnímám. Jen dýchám tu vlhkost. Chladivý vzduch mne objímá. V jediném dlouhém nádechu ploužím se nočním městem. Mířím domů. Pila bych vodu z louží. Pila bych ji a nechala stékat od zátylku přes šíji mezi lopatky až ke kotníkům, kde by se spojila v kaluž novou. Mokrý štěrk a kameny držíce při sobě víc než kdy předtím zvonily škrtavě na cestu. Nádech. Nádech. Ticho je tak krásné. Vlní se mi vlasy. To pokaždé. Déšť voní každému kousku mého těla. Déšť voní. Okna dokořán, dveře na petlici, oči zavřené. Nádech. Nádech...

Dobrou noc