Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Jsme bílé a máme květy.
Rozkládáme se líně a něžně,
neboť rády vychládáme pomalu.
Pomalu.
Před námi celý den, za námi noc.
Hřály jsme v nohách a mazlily se
na břiše.
Objímaly vlahá ramena.
Opisovaly křivky nádechů a výdechů,
bezpočet obratů a poloh.
Bezpočet neznatelných mrknutí.
A všechno bylo pod námi.
Tak samozřejmé, jako vráska v koutku úst,
jako mávnutí na rozloučenou.
Navrch jsme zůstaly ledově chladné.
Nehybné a vážné.
Splývavé jako závěsy v okně,
jako prameny vlasů nad klíční kostí.
My jsme čekaly.
V nekonečné tmě, kterou jen občas
rozčísly záblesky reflektorů z projíždějících aut.
Na stropě a na zdech. Pak zhasly.
A my si přály světlo.
A měly jsme sny.
Snily jsme o rozsvícených lampičkách,
o létání, o vlnách a o peří.
Toužily jsme se vysvléknout, osvobodit!
Slyšely jsme samy sebe.
Šustění mezi nádechy.
Měkké škrábání řas.
Těžkopádné trpělivé ticho.
Pak konečně přišlo světlo.
Nejdřív jen nahlédlo zpoza parapetu.
Osvítilo hodiny na nočním stolku
a skrylo se za okenním rámem.
A pak náhle vytrysklo slunce!
Zbarvilo nebe do modra a rozdrnčelo budík.
Něco se pohnulo. Budík ztichl.
Rozespalé nohy se vysmekly,
vklouzly do bačkor
a nejistou chůzí opustily naše
společné sdílení.
Zůstaly jsme samotné.
Zavoněla káva.
Ráno s konečnou platností nastalo.
Rozhlédly jsme se po sobě.
Jsme bílé a máme květy.
Rozkládáme se líně a něžně,
neboť rády vychládáme pomalu.
Zůstaneme rozestlané celý den.

(Věnováno Adrianě 29.7.2010)