Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Ležel na posteli. Oči zavřené. "Tati, tati, já jsem tady, přišla jsem za tebou." Nic. Snad ví, že jsem tady, ale nepodívá se. Je příliš unavený. V pokoji je šero, konec návštěvních hodin. Vždycky chodím takhle pozdě. Je tu klid, ale bohužel táta většinou už pospává. Vyprávím mu, co jsem celý den dělala, jaké věci jsem tropila a co pěkného jsem viděla. Za oknem vedle na lůžku vidím paní asi tak 30-ti letou. Nešťastně obchází lůžko, na němž zřejmě leží její tatínek. "Ale to je přeci nesmysl, ty to nemůžeš vzdát!" slyším, jak naléhavě promlouvá k zavřeným očím, k tváři, která pozbývá mimických výrazů. Je mi smutno. Vím přesně, jak jí je. Jenom jejímu tatínkovi může být přes 60. Z rádia, které tu v pokoji táta poslouchá právě zpívá Skořápky ořechů Marie Rottrová. Zpívám s ní. Ani nevím, jak mě to napadlo, ale zpívám. Táta otevřel oči. Dívá se stranou a je vidět, že je zaujatý tím, co slyší. Evidentně reaguje na podnět. Reflexivně hýbe pusou. Cítím, že by rád zpíval také. A v duchu taky zpíval. Celou písničku vydržel napjatě poslouchat. Hýbal pusou a pak zase jen tak poslouchal. Když skončila, pokusila jsem se mu otočit hlavu k sobě. "Podívej se na mě, tati, podívej se. Koukni se na mě..." jde to těžko. Stojí to hodně přemáhání. Ale dokázal to. A už zase zavírá oči. Je to prý vyčerpávající. Ale já mu nehodlám dát pokoj. "Tati, když se na mě ještě podíváš, něco ti dám. Něco, co máš rád!" Nic. Prosby, přemlouvání, slibování, nic. Oči jsou zavřené, jen jedno víčko vidím, jak se slabounce nadzvedlo na asi tak milimetrovou škvírku. "Tati, je to bílo-žluté, tenké asi jako tužka, dělal jsi to každý den a kouří se z toho. Víš, co to je? Víš? Jestli víš, tak otevři oči." Tak ne, takhle to nefunguje. Takhle se mnou mluvit nebude. Opakuji hádanku dokola, ale nereaguje. Prozrazuji, co jsem přinesla. "Tati, je to cigareta. Pamatuješ si přeci a cigarety. Znáš je, kouřil jsi každý den." Vyndavám ji a dávám mu přivonět. V tu ránu otevírá oči znovu. Je celý jakoby napjatý. Jako by čekal, co bude dál. Mluvím a pokouším se mu ji přitisknout ke rtům. Rychle zavírá pusu a svraští čelo jakoby chtěl plakat. Zřejmě si myslí, že mu chci odsávat hadičkou něco z pusy. To prý nemá vůbec rád. Dávám mu tedy cigaretu mezi prsty do ruky. Hýbe pusou. Hýbe dokonce i trochu rukou. Ne koordinovaně, ale občas s ní škubne. Mám velkou radost. "No vidíš, jsi dobrej. Že si všechno pamatuješ viď? Že si to všechno pamatuješ? Jestli ano, zavři oči taťko." Zavřel je. Ví to. Rozumí mi. Jsem na něho hrdá, jak se rve. Takže do příště má u mě cédéčko Marie Rottrové, ať máme spolu co zpívat!